Václav Řezáč - Černé světlo

Václav Řezáč: Černé světlo. Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1961, 295 stran.

Citace z Černého světla jsou z vydání Státního nakladatelství krásné literatury a umění z roku 1961. Strany, ze kterých citace pochází jsou uvedeny v kulatých závorkách.

Černé světlo je monografický psychologický román z roku 1940. Název je možno chápat jako symbolické zobrazení zla v člověku, které se postupně rozlévá v celém jeho nitru.
Dílo bylo ve své době ceněno kritikou, která přirovnala autora k Dostojevského umění sestupovat do hlubin rozpadající se duše a postihovat v člověku složitost stavů.

Ústřední postavou je Karel, typický případ méněcennosti, vyvolané málo odolným organismem a matčinou výchovou. Karel je slabý a síly se bojí a zároveň na ni chce vyzrát.
Jeho snaha dosáhnout pomyslného vrcholu ve společnosti není snahou vypořádat se s nespravedlností, nebo nuzným původem, ale mravním kazem.
Příběh je vyprávěn v 1. osobě, tedy je to bilance života, nenásleduje však smrt, ale ztráta iluzí. Karel je v románu charakterizován jeho samotnou zpovědí, jeho činy, ale také pomocí vnitřních monologů, které se v knize hojně vyskytují.

Jiří Opelík v Lexikonu české literatury uvádí: „Retrospektivní výpověď hlavní postavy o vlastní cestě k hrůzné ničemnosti, odhaluje zlo v "červivém člověku" jako výsledek neschopnosti vyrovnat se s obsesemi z dětství, pocitu méněcennosti a sociálního outsiderství."
Významový těžištěm románu je otázka dobra a zla člověka. Jsme nasměrováni k poznání, že i zlo v sobě obsahuje zárodek dobra, stejně tak naopak.
Čtenář je postaven do zvláštní situace, protože na jedné straně vidí do nitra hlavní postavy a na druhé straně tu jde o sebeinterpretaci intrikána, který ničí životy lidí nenapravitelným způsobem. Hodnocení, zda je Karel opravdu skrz na skrz zlý nechává autor na nás. Myslím si, že i negativní postavy jsou díky průhledu do jejich nitra lidsky pochopitelné, čímž se problematizuje jednoznačnost jejich odsouzení.

Pro Řezáče není důležitá vnější charakteristika hrdiny, ale naopak charakteristika vnitřní, kterou vykresluje napříč celým románem. Zlo v hrdinově duši roste s jeho úspěchy pomocí lží a on bezohledně ničí všechny, kteří mu stojí v cestě. Hrdina nelituje ničeho a nikoho.
„Jak ho tak vidím padat z dobrého pijáckého rozmaru do zoufalství bezradného vdovce, jemuž byla svěřena výchova dospívající dcery, zplodí má zlomyslnost nového spratka… Smějte se se mnou! Jsem si od této chvíle jist, že není nic, co by se mi nemohlo povést." (S. 230.)

Hned v první kapitole popisuje Karel svoji nejranější vzpomínku z dětství. Jako dítě pozoruje potkana na dvorku. Seběhnou se dospělí a chtějí jej zabít. Malý Karel, citlivý chlapec chce zvíře zachránit, přestože se jej štítí, má jej zároveň rád. Ale setká se silnýma rukama řezníka Hordy: když křičel, aby potkana pustil, chytil ho řezník, vyzdvihl rukou do vzduchu a druhou rukou těsně u Karlova obličeje drtil potkana.
„Popadl mne za záda kabátu, zdvihl před sebe, a jak mě tak držel, mával mi potkanem blízko před obličejem. Na, na, tu máš myšičku, na! Viděl jsem střeva deroucí se ze zvířete horem i dolem, cítil jsem odporný puch, který z něho vystupoval."
V románu se objevuje několikrát podobenství - život Karlův je životem krysy a oba potká stejný konec. „Potkan je v koutě, už neunikne, staví se na zadní nožky a prská (…) Klenka neslyší a jeho zrůdné oči vidí jen mne. Kde je Frantík Munzar, aby mně chránil svým tělem, odvrátil ode mne toto nebezpečí nebo přijal trest za mne?" (S. 197)
V tomto okamžiku už nemůžeme tvrdit, že je Karel "démonem" - vždyť dokázal mít rád a litovat zvíře.

Nemalý podíl na tom, co se z Karla stalo, měli i jeho rodiče. Otec, slaboch, který se mu nevěnoval. Matka a její nekritická láska, která v dítěti rozvrátila smysl pro mravní řád. Lhala otci, nekárala chlapce. Už jako dítě se tedy naučil lhát a slabošsky utíkal vždy, když mu kvůli jeho zlým činům hrozila odplata.
Ale jak uvádí František Buriánek v knize Z moderní české literatury: "I když je tedy objektivním společenským prostředím třídně, sociálně determinován, nemůže tím být zbaven své individuální viny. Je za ni také trestán."

Když mu rodiče předčasně zemřeli, ujali se mladého Karla teta a strýc Kuklovi. Tam se zamiloval do jejich dcery. Láska prochází vývojem- nejprve dívku obdivuje, byl by schopen jí vše obětovat, postupně mu dochází, že by spolu s dívkou mohl získat i něco dalšího.
Jednak ve vztahu Karel hledá cestu ke své vlastní jistotě - když získá Markétku, zbaví se pocitu méněcennosti. Má ji rád kvůli sobě, ne kvůli ní. 
„Jsem do ní zamilován, nepochybuji o tom, ale jak vypadá láska lidí mně podobných? Hledám v ní cestu k své vlastní síle a jistotě, chtěl bych do ní usednout jako do lodi, která mě má bezpečně dopravit k uskutečnění mých plánů, má se mi stát odčiněním slabosti a pokoření, jíž jsem trpěl." (S. 128.)

Zároveň je mu dívka prostředkem, jak získat firmu. Na konci knihy, když pochopí, jak moc dívka miluje jiného, rozhodne se ji zničit, pokořit. Teta se snaží mu v tom bránit.
„Je v tobě červ. Vidím ho ve tvých očích a vím, že kdybych ti položila ucho na prsa, slyšela bych, jak uhryzává tvé srdce. Červivý člověk nemůže nikoho milovat." (S. 161.)

Svými podlými činy rozvrátil dosud dobré vztahy v rodině Kuklových a ze sobecké žárlivosti překazil Markétce lásku s hudebním skladatelem Klenkou. Když vyšla pravda najevo, chtěl se Karel slabošsky zbavit zodpovědnosti a skočil z okna svého podkrovního pokoje. Lékaři ho zachránili, ale ne jeho nohu. Musel tedy také začít nosit dřevěnou protézu jako kdysi rybičkář Prach a zůstal na světě sám. Cítil se právě jako ten potkan - zatlačený do kouta a bezmocný. Přestože se sám potrestal, je jeho okolí natolik rozvrácené, že nic nejde vrátit. Smrt by pro něj byla vysvobozením, ale byl "odsouzený" k životu...
Zajímavé je srovnání s jiným psychologickým románem, mladším - Neviditelným od Jaroslava Havlíčka z roku 1937. Havlíček je totiž názoru, že je třeba, aby každá postava v uměleckém díle byla i ve své nízkosti lidská. Proto odmítá vytvoření postav jednoznačně zlých, protože je to příliš snadný úkol. Důležitý je především závěr románu.
V Neviditelném se na konci Švajcar trápí a utrpení je výsadou lidí. Kdyby lidský nebyl, šklebil by se podobně jako Karel v Černém světle.