Michael Andreas Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas

Michael Andreas Ende je znám především pro svůj nesmrtelný Nekonečný příběh. Stejně jako jeho otec, Edgar Ende, se zabýval filosofií a pomocí svých knih celý život bojoval proti tzv. "bezvýznamnosti světa". Podle něj se mezi lidmi začíná šířit tzv. „nicota", která připravuje svět o fantazii a romantiku.

Děvčátko Momo a ukradený čas

Kniha vyšla německy v roce 1972, česky v Albatrosu roku 1979 a 2005. Za svůj pohádkový román obdržel Cenu německé dětské knihy. Roku 1987 byla kniha převedena také do filmové podoby. První české vydání ilustrovala Květa Pacovská, žákyně Emila Fily, její práce získala řadu ocenění na celém světě, včetně Ceny Hanse Christiana Andersena (1992).

Ústředním motivem knihy je osamocené dítě v konzumní společnosti, která ničí základní lidské vztahy, jako je přátelství a láska.
Kniha je rozdělena do tří dílů a jednadvaceti kapitol. Děj se odehrává ve velikém městě. Na jihu toho města leží zbytky amfiteátru, ve kterém se v jedné z komůrek ve zdi zabydlelo děvčátko Momo. Nikdo nevěděl, kolik je holčičce let, měla neposlušné černé vlasy a veliké krásné oči. Chodila v dlouhé sukni z křiklavých záplat, a aby jí nebyla zima, nosila staré pánské sako. Sama si vybrala jméno a utekla z dětského útulku. Holčička ale nezůstala sama, sousedé ji chodili navštěvovat a různě jí pomáhali. Uměla totiž něco zvláštního - uměla naslouchat lidem jako nikdo jiný. A nenaslouchala jen lidem, ale také zvířatům, dešti a větru v korunách stromů. Všechno k ní mluvilo vlastní řečí. Momo se stala rádkyní lidí z města. A děti si s ní rády hrály.

Našla si dva nejlepší přátele - starého Beppa Koště, metaře. Mlčenlivého a hodně přemýšlivého muže. Druhý nejlepší přítel byl mladý Gigi, který si hrozně rád vymýšlel a snil že jednou bude bohatý a slavný.
Momo skoro nic nepotřebovala, jediné bohatství malé Momo byl čas a její přátelé.
Pak se ve městě objevili šedí muži. Jen Momo je zpozorovala. Měli šedé tváře, šedé oblečení, tvrdé klobouky a kouřili šedé doutníky. Také se v jejich blízkosti vždycky ochladilo. Šedí muži chtěli lidi připravit o jejich čas. Šedým mužům se úspěšně dařilo přesvědčovat lidi, že mají pracovat stále rychleji, aby uspořili čas a později si ho užili. Lidé nemají čas cokoli oslavit, snít a natož pak chodit za Momo, aby jim naslouchala. Začali pracovat pro peníze a ne pro lásku k práci.
„Jako by nikdo nepozoroval, že si ve skutečnosti něco jiného, cenného odpírá, zatímco šetří čas. Nikdo nechtěl přiznat, že jeho život je stále chudší, jednotvárnější a že je v něm pořád víc chladu. Kdo to přesto pociťoval neobyčejně zřetelně, byly děti. Neboť ani pro ně teď nikdo neměl čas. Ale Čas je Život. A Život přebývá v srdci."[1]

Momo se rozhodne navštívit své dospělé přátele, ale ti ji odbudou, a ačkoli slíbí, že se za ní zastaví, nikdo si nenajde čas. Večer ji navštíví šedý muž. Má pro ni spoustu krásných věcí, které jí chce dát za to, že nebude své staré přátele zdržovat. Nakonec se jí přizná, že lidem čas loupí, skladují ho v trezoru, jinak by zemřeli hladem.
Do amfiteátru přišla za Momo velká želva, na jejímž krunýři se objevil nápis, aby ji Momo následovala. V tu samou chvíli po ní vyhlásili šedí muži pátrání, takže ji želva zachránila. V ulici Nikdynebyla v domě Nikdenení našli mistra Hóru, strážce času.
Šedí muži dostanou strach, že Momo od mistra dostane nějakou zbraň a tak se rozhodnou ji připravit o přátele. Čas pro ni pak bude jen břemenem, když bude pořád sama. Mistr Hóra vysvětluje Momo podstatu šedých mužů.
„…vznikají a existují z něčeho, co je mrtvé. Stravují čas patřící lidem. Ale tento čas jako by zemřel, jakmile je o něj připraven jeho skutečný vlastník. Neboť každý člověk má svůj vlastní čas. A tento čas je živoucí a znamená život jen tak dlouho, pokud svému vlastníku opravdu patří."²
Lidský čas sídlí v srdci v podobě překrásných, omamně vonících květů. Šedí muži je loupí, zmrazují, ulamují jim lístky, suší je a z nich si pak stáčejí své doutníky. Momo se podaří dostat do jejich zásobárny a zabránit jim, aby se dostali dovnitř. Šedí muži se rozplynou a všechen ukradený čas se vrátí zpět do lidských srdcí.

Jana Čeňková píše ve své knize Vznik a vývoj žánrové struktury literatury pro děti a mládež, že: „V poslední třetině 20. století se postavy sirotků a opuštěných dětí přesunuly do pohádkových románů a jejich osud byl zřetelně konfrontován s osamělostí a cizotou technokratické společnosti."
Osamělé dítě zachraňuje svět, který odmítá fantazii, lásku a porozumění a v důsledku toho se dostal na pokraj zkázy.
Momo, která si rodiče nepamatuje, po nich nepátrá, ani je nepostrádá. Netušíme, kde vyrůstala, ale zdá se velmi moudrá a rozumná.

Ende zde tematizuje dopad konzumní společnosti na děti - dospělí jim kupují drahé hračky, aby jim dokázali, jak je mají rádi, ale s takovými hračkami si děti neumí hrát, protože nepodněcují jejich fantazii.
V knize od sebe reálný a fantastický svět není nijak oddělen, šedí muži se pohybují v normálním městě.
V knize se opět objevuje postava želvy, jako v Nekonečném příběhu, symbolizuje jak dlouhověkost, trpělivost, životní moudrost, tak i vytrvalost. Želva je zde aktivním hrdinou, na rozdíl od Nekonečného příběhu pomůže hrdince a zachrání ji před šedými agenty.

Mistr Hóra mění svůj vzhled od mladíka po starce a dává tak najevo svoji časovou nezařaditelnost. Zdá se být personifikovaným věčným trváním času. Není však stvořitelem času, ale pouze jeho správcem.
Květy času symbolizují čas sám, jeho průběh obsahující zrod i zánik. Momo ve chvíli uvadání květů poznává pomíjivost. Zároveň si ale s každým novým květem uvědomuje nekonečnost času. Ende v tuto chvíli apeluje na čtenáře. Vybízí je k tomu, aby se nezabývali jen minulostí a nemysleli jen na budoucnost, ale aby vnímali i krásu a sílu přítomnosti, právě míjejícího okamžiku.

Tematizuje se tu také smrt. Mistr Hora je dotázán, zda je Smrt. Odpovídá na to vyhýbavě: „Kdyby lidé věděli, co je Smrt, nebáli by se jí." Želva, která mistra doprovází, bývá vnímána jako symbol nesmrtelnosti. S umíráním se Momo setkává na místě, kde čas vzniká. Pozoruje obrovské kyvadlo nad vodou. Vždy, když se přiblíží k okraji jezírka, vykvete na jeho hladině krásné poupě. Jakmile se kyvadlo začne vracet, květina uvadá a mizí. Když zvadne první květina, Momo se málem rozpláče. Pak ale zjistí, že s každým zhoupnutím kyvadla vznikne další květ a každý z květů se Momo zdá být tím nejkrásnějším. K času i životu patří vznik a zánik.
Kniha je věnována dětem od osmi let, ale podle mého názoru je tam řada odkazů pro dospělé čtenáře, které může četba motivovat k tomu, aby se zamysleli nad tím, jak nakládají se svými květy času.

¹ M. Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas. Albatros, Praha 1979. Str. 95.
² M. Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas. Albatros, Praha 1979. Str. 201.