Postava víly ve slovanské mytologii

Rozhodla jsem se zveřejnit kapitolu z mé bakalářské práce na téma Víly v české literatuře pro děti a mládež, za kterou mi byl udělen titul. Čerpala jsem z mnoha velmi zajímavých zdrojů, jejichž seznam naleznete na konci článku. Doporučila bych vám však ještě jednu, ze které jsem ve své práci nečerpala, ale která mě inspirovala - Kniha elfů a víl od Ditte a Giovanniho Bandini. Tak se pusťte do čtení a věřte na víly.

Postava víly ve slovanské mytologii

V Encyklopedii slovanských bohů a mýtů synonymně označena jako samovila, samodiva (u jižních Slovanů, figurují víly jako bohyně počasí, působí větry, bouře, deště), později nahrazena rusalkou u východních Slovanů (bohyně vod).Podle Naďi Profantové a Martina Profanta "výraz pochází od slovesa viliti, tj. být posedlý."^[1]Toto vysvětlení výrazu se vyskytuje taktéž v knize Lubora Niederleho, který uvádí, že "víla souvisí se slovanským viliti - zmítati sebou, vášnivě létati a se stč. vila - blázen."^[2] Označení rusalka vzniklo patrně z "rusá" podle barvy vlasů, nebo "rusa" ve významu řeka.

Tyto mytické bytosti jsou nejčastěji spjaty s vodním živlem. Úcta k řekám a duchům v nich přebývajícím byla zdůrazňována jako jeden ze základních rysů slovanského náboženství. Jsou známy i skalní a lesní víly, v Chorvatsku a Bulharsku také mořské. Jan Máchal uvádí, že se v Rusku věřilo, že rusalky jsou duše nepokřtěných dětí, žen, které spáchaly sebevraždu, nebo zemřely před svatbou a toulají se nocí, protože nemají pokoje.^[3] Bývají také řazeny mezi démonické bytosti, do skupiny elementárních bytostí (rusalky i víly) a vegetačních démonů (lesní panny, polní žínky). "O vílách se vypráví hlavně na Balkáně, v Bulharsku od 13., v Srbsku od 14. stol., známy však byly i ve střední Evropě, v Čechách např. v 15. stol., nepřímo také ze starších místních názvů (Vilice, Vilov, Vilín atd.)."[4]

Vystupují v podobě krásných dívek oděných v bílý, jemný šat tenký jako pavučina, případně jsou zcela nahé. Dlouhé vlající vlasy představují zdroj jejich životní síly. Někdy jsou jim připisována i blankytná, sotva viditelná křídla. Jejich krása u člověka vzbuzuje neovladatelnou touhu. Vyznají se v bylinách, mají léčitelské schopnosti. Vyprávělo se, že v lese, ve kterém víly přebývají, se nachází studánka s léčivou vodou, jež dokáže obživit i mrtvé. Lesní víly rády pomáhají mladým dívkám se sběrem hub, předením lnu, popřípadě si prý mohou děvčata vyprosit krásu. Slovinci věří, že: "Vily k lidem byly laskavy a dobrotivy, oznamujíce jim zvláště příhodnou dobu k orbě, setbě a žatvě. Kromě toho samy obilí opatrovaly, plevel a koukol z něho vytrhávaly kladouce je na hromadu v kopky […] Když lidé začali hříšně žíti, když na polích rozmáchal se hvizdot, křik a práskot bičů […] zmizely z kraje a vrátí se prý opět, až bude na zemi lépe."[5] Existuje celá řada pověstí o sňatku mezi vílou a člověkem, ale mnohdy jejich soužití nedopadá dobře. Muži nesmí vílám připomínat jejich původ, v opačném případě od nich ženy navždy utečou.

Mohou působit pozitivně, ale dovedou být i nebezpečné a zlé např. pomást člověka na rozumu (srov. staročeské vila = blázen[6]). K jejich naklonění jim lidé přinášeli oběti v podobě koláčů, květů, pestrých stužek. "Tančí a zpívají vilino kolo, a to především v noci."[7] Tanec je u přírodních národů často spojen s magickými představami, nejinak je tomu i u tance víl, či divoženek. Traduje se, že kdo vstoupí do vílího kruhu symbolizujícího Slunce, toho víly utancují k smrti, nebo dokonce roztrhají v divokém taneční reji. Staří Slované se těmto kruhům (poznali je podle vyšší a zelenější trávy) zdaleka vyhýbali, nekáceli na nich stromy, nežnuli trávu. Na druhou stranu prý vílí tance na poli zaručovaly bohatou úrodu.

"V Čechách se dochoval jediný starší (předknižní) doklad o působení víl z 15. století v básni o Jětřichu Berúnském:, ,Getrich…/genz mu byli dali wilij./Tu swe ztratil wšechny syly.´"[8] Později se Kosmas zmiňuje o tzv. oreádách "…užívá řeckého označení horských nymf zřejmě pro podobné bytosti, ctěné ještě v jeho době v Čechách. Odpovídají horským vílám…"[9]V Kosmově kronice je zmínka o obětech studánkám z jedenáctého století. K většímu rozšíření pověstí o lesních vílách, tehdy lesních žínkách nebo pannách, začalo docházet v Čechách od 15. století.[10] Pokud bychom měli krátce zmínit světový kontext, nejčastěji portrétovanou vílou je Tetanie, královna víl v Shakespearově Snu noci svatojánské a taktéž z pera anglického spisovatele Jamese M. Barrieho Tinkerbell (překládáno jako Zvonilka), která je společnicí Petra Pana.

[1] PROFANTOVÁ, Naďa a Martin PROFANT: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vyd. Praha: Libri, 2004. S. 232.

[2] NIEDERLE, Lubor: Rukověť slovanských starožitností. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953. S. 290.

[3] MÁCHAL, Jan: Bájesloví slovanské. Praha: Otto, 1907. S. 74.

[4] VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. S. 112.

[5] MÁCHAL, Jan: Bájesloví slovanské. Praha: Otto, 1907. S. 82.

[6] VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. S. 113.

[7] PROFANTOVÁ, Naďa a Martin PROFANT. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vyd. Praha: Libri, 2004. S. 232.

[8] VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha, Panorama, 1990. S. 108.

[9] VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha, Panorama, 1990. S. 108.

[10] PAVLŮSEK, Alois. Lexikon strašidel: průvodce světem nadpřirozených bytostí a démonů v našich zemích. Praha, XYZ, 2012. S. 47.