čtvrtek 23. ledna 2020

Duch domu Ashburnů (Darcy Coates)

Monstra jsou skutečná a duchové také. Žijí uvnitř nás a někdy vyhrávají.“ - Stephen King.
Darcy Coates: Duch domu Ashburnů.
Fobos, Praha, 2019.

Duchařské příběhy o domu Ashburnů kolují po malém městečku už téměř sto let. Když jeho jediná obyvatelka zemře, zdědí dům její neteř, která pevně věří tomu, že jí pomůže nečekané dědictví začít znovu. Starý dům na kopci má své zvláštnosti: v horním patře není zavedená elektřina, v chodbě visí portréty mrtvých příbuzných, které jako by ji sledovaly, podkroví je plné krabic se svícemi, do zdí a nábytku někdo vyryl vzkazy.
„Někdo tam něčím ryl do tapety tak, až vystoupilo dřevo vespod. Z úhlu to nebylo patrné, ale z přímého pohled bylo jasně vidět slova: ŽÁDNÁ ZRCADLA.“

Hlavní hrdinka Adrienne se snaží ke všem podivnostem v domě přistupovat racionálně, ale kolem domu se dějí stále divnější věci. Uvěří i realisticky uvažující dívka, že má sídlo Ashburnů své strašáky?

Hodnocení: 🏠🏠🏠🏠/🏠

Mám ráda příběhy o strašidelných domech (třeba od Stephena Kinga a Petera Strauba Černý dům) a ani Duch domu Ashburnů mě nezklamal. Vlastně naopak, bylo to moc dobře napsané. Napětí se dalo krájet a zejména v druhé polovině knihy jsem ji nechtěla vůbec odložit. Spolu s hlavní hrdinkou postupně odkrýváte nejen tajemství sídla, ale i rodinnou historii. Autorka chytře využila odlehlosti domu a hlavní hrdinku stvořila s pár dolary v kapse, takže žádný internet, ba ani žádný telefon! Umíte si to vůbec ještě v dnešní době představit? A umíte si představit, že jste večer sami v hrůzostrašném baráku a nemůžete si zavolat pomoc? To byl zdařilý tah. 

Vážně vážně vážně jsem se na několika místech bála (asi od strany 123 do konce 😉).
„Proti zatažené obloze bylo vidět jen siluetu, ale ta zkřivená postava byla nezaměnitelná. Ani se nepohnula, krčila se u komína jako číhající dravec. Husté vlasy jí padaly na střešní tašky jako řeka. Když se Adriennin pohled setkal s jejím, očí jí zajiskřily.“

O něco méně zdařilá je hlavní hrdinka, která (jak trefně zmínila jedna komentující na Databázi knih) je snad/určitě padlá na hlavu. Rozhodovala se zcela nelogicky. Jeden příklad za všechny: už se stmívá, v baráku se bojí, venku se dějí po setmění divné věci, ale nedá mi to, tak půjdu prozkoumat ten podivný náhrobek v lese. Jako proč? Asi by mě to tak neštvalo, kdyby co chvíli nezdůrazňovala, že přece není jako ty hrdinky z béčkových hororů. A pardon, ale když někdo vyryje do tapety ŽÁDNÁ ZRCADLA, tak je tam krucinál přece nepověsím! Z její logiky jsem bila hlavou o stůl.

Na konci knihy se samozřejmě dozvíte, co a jak a proč, ale přesto zůstane dost nezodpovězených otázek a nesrovnalostí. Ale to mi nevadí, mám ráda, když si můžu některé věci domyslet po svém. A nakonec ještě jedna pochvala: autorka to zbytečně nenatahovala. Těch 250 stran je tak akorát.

Doporučení nakonec? Jestli máte rádi béčkové horory (v tom nejlepším slova smyslu), neváhejte.

neděle 19. ledna 2020

Stephen King: Beznaděj (Jak mě King „rozbil“.)

Stephen King: Beznaděj.
Pavel Dobrovský – BETA, Praha, 2020. 2. vydání.


„Máte právo mlčet,“ pokračoval velký policista hlasem robota. „Jestli se rozhodnete mluvit, pak všechno, co řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na advokáta. Zabiju vás. Jestli si advokáta nemůžete dovolit, zajistíme vám ho. Rozumíte svým právům, jak jsem vám je vysvětlil?“

Na nejopuštěnější trase v Americe na úseku silnice číslo 50 právě Petra a Mary Jacksonovy zastavil obrovský policista. V jejich autě našel při běžné prohlídce neběžné množství marihuany a na místě je zatkl. Následně je dopravil do cely v podivně tichém městečku jménem Beznaděj.
Na nejopuštěnější trase v Americe na úseku silnice číslo 50 ten samý policista zachránil rodinku Carverových před velkým mizerou skrývajícím se v poušti a odvezl je do tichého městečka jménem Beznaděj. A ten samý policista na tom stejném místě zastavil i držitele státní ceny za literaturu. Pak mu zlomil nos a zkopal ho do kulata. A odvezl si ho k ostatním na policejní stanici v Beznaději. Kde je měl v plánu použít. Všechny.

„Páni. Kolik policistů máte v takovém malém městečku, pane?“
„No, byli tu ještě dva,“ řekl policista a úsměv v hlase byl patrnější, „ale zabil jsem je.“
Otočil hlavu a pohlédl na ně skrz pletivo; přece jenom se usmíval. Usmíval se od ucha k uchu. Zuby měl tak velké, že vypadaly spíš jako nástroje než kosti. Řady zubů mu vedly hluboko do úst. Nad nimi a pod nimi byly snad celé akry růžových dásní.
„Teď jsem jediná ruka zákona západně od Pecos.“


Postavy jsou stejné jako ve Strážcích zákona, ale máte možnost je mnohem lépe poznat. Pak sledujete, jak se snaží dostat z šíleného městečka plného mrtvol, kojotů, supů a z dosahu totálně děsivého policajta, který mluví hatlamatilkou (jazykem mrtvých) se zvířaty a střílí do všeho, co se hne. Policistovo tělo totiž obydlel jakýsi Tek.

Beznaděj je především o střetu dvou bohů: prastarého božstva, které si říká Tek a vylezlo ze starého dolu. Proti němu stojí křesťanský Bůh a promlouvá k malému chlapci, Davidovi. Oba jsou krutí a hrají si svoji hru bez ohledu na to, co to bude stát. King podrobuje víru drsné kritice: tady stojí proti sobě temná a světlá strana, ale ani na světlé straně nenajdete jen lásku. I tam teče krev.


Hodnocení: 100 %

Beznaděj jsem četla už podruhé a má v sobě několik velmi silných míst, které jsem si i po letech pamatovala. Atmosféra je tísnivá, napětí se dalo krájet a popisy jsou tak detailní, že za okny slyšíte kutálející se chomáče laskavce ačkoli je leden.
Pravděpodobně budu muset přehodnotit svůj výběr top Kingovek a přidat mezi deset nejlepších právě Beznaděj. Takže pokud s Kingem začínáte, klidně sáhněte právě po Beznaději.

King i tentokrát stvořil silné charaktery, které si vás získají (už teď mi chybí Cynthia, kterou můžete znát z knihy Rose Madder, správňák Steve a Johnny, jehož vnitřní souboje mě fascinovaly). Obrovský policista byl ohromující. A jako vždycky začíná vyprávění pořádnou akcí. Znáte ten pocit, když dočtete dobrou knihu a nemůžete pak pár hodin mluvit, myslet, dýchat? Druhou polovinu knihy jsem zhltla/prožila za dva dny a když jsem pozdě večer dočetla poslední stránku, byla jsem doslova rozbitá. King mě ještě pořád umí převálcovat.

Spousta čtenářů strhává body za pánbíčkaření, inu jsme národ ateistů, ale v Beznaději mi to nepřišlo násilné jako třeba ve Svědectví nebo v Mlze (tam jsem měla chuť té uřvané mrše zakroutit krkem). Spíš mi tam ke konci malinko vadily monology v jazyce mrtvých (na konci není žádnej slovníček, asi abychom doma nezkoušeli cvičit pavouky).
„V Beznaději že není Bůh? Uvidíme.“

Mám pro vás i jednu teď už humornou historku, jak to se mnou při čtení zacloumalo. Četla jsem si večer před spaním skoro dvě hodiny, manžel už spal, když jsem zhasínala. Usínala jsem a mladší dcera se v pokojíčku rozkřičela ze spaní. Pochovala jsem ji, uložila do postýlky a šla si lehnout. A v tom zavrzaly dveře od skříně. Šramot v pokoji. Kroky. Vzbudila jsem manžela a hrdinně jsem si ustlala na jeho straně postele - dál ode dveří a od skříně. 😌

Za recenzní výtisk patří tisíceré díky nakladatelství Beta, kde zakoupíte Beznaděj a další Kingovky za hezké peníze.

pátek 17. ledna 2020

Richard Bachman: Strážci zákona

Pane, za nás mluví olovo.
Richard Bachman: Strážci zákona.
Pavel Dobrovský – BETA, Praha, 2020. 2. vydání.

V Topolové ulici v centrálním Ohiu panuje dokonalé léto, ale západu se žene bouřka, která s sebou nepřinese jen hromy a blesky, ale i šílenství a zmar.

Úplně obyčejný letní den. Místní připravují grily, mládež hází létající talíř psovi, poslíček rozváží na kole noviny. Pak se na obzoru objeví podivná červená dodávka a začne masakr. Futuristické dodávky z dětského seriálu se sjely na Topolovou ulici a jejich řidiči vzali zákon do svých rukou. Že to nedává smysl? To si pište!

Během hodiny a půl se odehraje celý příběh a snad v každé kapitole někdo umře. A na objasnění celé záhady si počkáte přesně 241 stran, ale pak vám to dá dokonalý smysl a vy jen vzdychnete AHA! Můžu vám prozradit, že i Strážci zákona jsou propojeni s mystickým Středosvětem ze ságy Temná věž. Fanoušci jistě ví, že s touto knižní sérií je různým způsobem propojena většina jeho knih. Tady se objevuje jistá entita, prastarý bůh nebo snad ďábel, který má nepředstavitelnou moc. Mimo jiné proměňuje Topolovou ulici v divoký západ.
Steve uviděl, že starý veterinář a žena od naproti vešli stezku na stejném místě, kde na ni vstoupili s Entragianem. Tam, kde byly dřív vyhozené baterie, byla teď napůl zahrabaní kravská lebka, a tam, kde byl sáček od bramborových lupínků, ležela stará rezavá podkova…"
Propojené obálky zrcadlových románů.

Stephen King měl skvělý nápad (jeden z mnoha): použít postavy a některé motivy z Beznaděje, ale nechat je vyvinout se po svém/po Bachmanovsku, tak vznikli Strážci zákona. A mistr hororu měl jednu podmínku k vydání: ve všech zemích musí oba zrcadlové romány vyjít ve stejný den.

Hodnocení: 75 %
Promiň Steve, ale bylo tam na mě opravdu moc postav najednou a ty, protože ty jsi ten bůh, jsi je postupně skoro všechny zabil. Máš jediné štěstí, že moje oblíbence jsi nakonec ušetřil. Přišlo mi to chvílemi jako přehlídka. Přehlídka toho, jak lze někoho rozstřílet na cucky (celou první polovinu knihy). Ale pak se ke slovu dostala i teta malého autistického chlapce a zase jsi mě získal na svoji (temnou) stranu.

Čtenáři se přou, který z románů číst první a já jsem si jistá, že byste měli začít Beznadějí. Tam vám postavy hezky představí (obyčejné lidi čelící neobyčejnému zlu), po jednom si je odveze na policejní stanici, zavře do cel a vy máte možnost si je zapamatovat a oblíbit. V Beznaději nacházíte mrtvoly všude po městě, zatímco ve Strážcích zákona vám létají kulky kolem hlavy. Takže pořadí je jasné, Tek. 


Ale nebudu jen kritizovat. Bachman (Kingovo temnější já) má opravdu jiný styl psaní, ale perličky ze života se tam najdou:
„Jsi hluchý, Gary, nebo jen hloupý?" vyzvídalo světlo jeho života.
„Možná obojí,“ odpověděl a pomyslel si, že jestli se někdy rozhodne, že pořádně vystřízliví, nejspíš se bude muset nejdřív rozvést. Nebo jí aspoň přeříznout hlasivky."

Líbilo se mi, že je ozvláštněna fiktivními výstřižky z časopisů, dopisy, deníkovými zápisky, úryvky scénáře a dětskými kresbami, které jsou velmi důležitými dílky skládačky.
Rutrutrut.


Pokud s Kingem začínáte, Strážce zákona si nechte až nakonec, ale pokud jste Kingovi propadli, přečtěte si je. Protože prostě musíte!
Za recenzní výtisk děkuji úžasnému nakladatelství Beta, které si pro vás nachystalo opravdu nadupaný ediční plán na první polovinu roku.

pondělí 6. ledna 2020

Mary Higgins Clarková: Tatínkova holčička

Tatínkova holčička nalezena mrtvá

Ellie Cavanaughové bylo teprve sedm, když její starší sestra zmizela a později se našlo její tělo. Smrt dívky způsobí rozvrat v rodině a Ellie si nepřestane vyčítat, že rodičům neřekla o místě, kam se Alice chodila schovávat, dřív. Ale spravedlnosti bylo učiněno zadost, viník byl dopaden a odsouzen na 22 let, ačkoli celou dobu tvrdí, že je nevinen. O všechny ty roky později je propuštěn na svobodu a připraven očistit své jméno, aby mu zámožná babička odkázala dědictví. Ellie, teď investigativní novinářka, udělá všechno pro to, aby po letech odhalila celou pravdu.
Zdroj: eBay

Mary Higgins Clarková je mistryně detektivních románů, které začala psát v šestatřiceti letech a pokud byste je měli rádi v knihovně všechny, zabraly by vám hned několik polic (na Databázi knih jsem jich napočítala 65). 


Zatímco Ellie odkrývá čím dál děsivější fakta, půjde o krk i jí samotné, protože si zahrává s opravdu nebezpečným člověkem.

„Motala jsem se mezi nimi, a přestože mi každý říkal, jak jsem odvážná holčička a jak musím mámě pomáhat, cítila jsem se strašně osamělá. Chtěla jsem Andreu. Chtěla jsem jít do sestřina pokoje a najít ji tam na posteli se sluchátkem u ucha, jak vede nekonečné rozhovory s kámoškami nebo se baví s Robem Westerfieldem.“

Hodnocení: 85 %

  • Tatínkova holčička bylo opravdu napínavé čtení, jak už se to na správný detektivní thriller sluší. Než konečně odhalíte, KDO je vrahem, musíte se proplést pěkně zamotanými uličkami a na chvíli přesvědčila i mně, že za tím vším stojí někdo jiný. Tomu tleskám. 
  • Hlavní hrdinka Ellie některé čtenáře (i postavy knihy) štvala svým šťouralstvím, což mi ale nevadilo, protože jí někdo sakra zabil sestru, ke které vzhlížela a ona se přes to prostě nedokázala ani po letech přenést, což se klidně může stát. 
  • Co ale štvalo mě bylo přespříliš zbytečných detailů. Jednou, dvakrát si klidně přečtu, co nemilá Ellie zrovna jí a pije v jakém podniku, ale třikrát sedět nad jehněčím, to už se někomu zají.
  • Chybělo mi tam nějaké velké překvapení. Proč nebyl vrahem třeba zahradník? 
  • A název je teda dost zavádějící - trochu jsem se bála, že to bude totiž o zneužívání děti.
  • Mary Higgins Clarková psát umí, jak jinak by mohla být jednou z nejčtenějších autorek současnosti, Tatínkova holčička má pomalejší tempo, své mouchy, ale jako relax poslouží bravurně.