úterý 1. října 2019

Paulo Coelho: Vyzvědačka

Mata Hari - lstivá Salome nebo jen žena toužící po svobodě?

„Jejím největším hříchem bylo, že měla svobodného ducha.“

Svůdná tanečnice, sen nejvlivnějších mužů světa, nedostižná, obdivovaná, malicherná. Než se ale dostala do Paříže jako Mata Hari, prošla si peklem. Už během studií byla znásilněna ředitelem soukromé školy. Toužila uprchnout před nudným životem, a proto se provdala za důstojníka, se kterým odcestovala do Indie. Manžel ji týral, druhé dítě jim zavraždila služebná…

Do Paříže přijela Mata Hari, orientální tanečnice, kurtizána. Netouží po lásce, zato po obdivu, špercích, šatech. Muže si jednoduše omotá kolem prstu a nasměruje je přesně tam, kam potřebuje. Konečně žije. A když světem otřese první světová válka, aby mohla prchnout z Německa zpět do Francie, naoko přijme práci německé špionky, což ji nakonec stojí život.

Vyprávění začíná v roce 1917 ve vězení Saint-Lazare, kde život Mata Hari ukončí salva výstřelů popravčí čety. Umírá s hlavou vztyčenou s vědomím, že je nevinná. Zanechala po sobě svědectví pro svoji dceru. Poslední část knihy tvoří zpověď jejího advokáta.

„Mezi námi, prokazatelná fakta, která jsme měli k dispozici, byla tak nedostatečná, že by nestačila ani k odsouzení kočky.“

Paulo Coelho při práci na tomto díle prostudoval dosud nezveřejněné dokumenty a snaží se očistit jméno Mata Hari, která podle něj získala nálepku špionky neoprávněně.

Hodnocení: 90 %
Kniha pro mě byla velmi přínosná, neboť mám obrovské mezery ve vzdělání. Paulo Coelho je považován za jednoho z nejvlivnějších spisovatelů dnešní doby a Vyzvědačka byla první knihou, kterou jsem od něj četla. Navíc o Mata Hari jsem kromě toho, že byla tanečnice, nevěděla zhola nic. Takže dvojité díky patří mé sousedce, která mi knihu půjčila.¨

Nelze říct, že by to nebylo napínavé čtení, ačkoli jde o memoáry. Příběh Mata Hari byl tak drsný, jak jen umí život být. A nutno říct, že zaplatila jen za svoji odvahu překonávat tabu tehdejší doby.
Nesmírně se těším na další knihy Paula Coelha - mám v plánu se vrhnout na nějakou beletrii, ať taky zjistím, jakým jazykem ten proslulý spisovatel píše. Doporučíte mi něco?

Paulo Coelho: Vyzvědačka. Argo, Praha, 2016. 168 stran.

pátek 27. září 2019

Jan Jícha: Dva roky bez prázdnin


Jan Jícha: Dva roky bez prázdnin. 
Praha, Triton, 2014.

S humorem a botanopatií porazíte neduhy.

Příběh mladých lidí, kteří se vyzbrojili znalostmi alternativní medicíny a porazili nevyléčitelnou nemoc.

Šárka je mladá dívka ve starém, zhuntovaném těle. Trápí jí nesnesitelné bolesti hlavy a podle všeho i leukémie, kterou ale lékaři neprokázali. Když jí osud, nebo možná strážný anděl, přivede do cesty nadšeného lingvistu a botanopata Bohouše, netuší, že další dva roky stráví zavřená v podhorské chatičce choulíc se celý den před krbem rozpáleným i v květnu, aby ze zesláblého těla vyhnala zimnici.

Sledujeme kroky Bohouše, který po dva roky bez prázdnin zastává péči o nemocnou Šárku, zvládá dojíždění do práce a školy a ve volných chvílích tahá z lesa dříví, aby mu ta jeho křehká princezna nezmrzla. Bohouš, mezi trempy známý jako Kajman, je humorista a lingvista, který odmítá vandry i pozvánky na ceremoniály a jen pendluje mezi Prahou a chatou v lesích. Neúnavně. Vyloučením některých potravin (mléka, masa, cukru a dalších) si jeho sestra vyléčila roztroušenou sklerózu. Rozhodl se, že Šárku zachrání stejným způsobem, ať už si okolí myslí, co chce.

„Kajman se zájmem pozoroval svou sestru, jak se pomalým, rozvážným tempem prokousává ke zdraví. Neshodila tolik jako on, ale když se spolu občas potkali v koupelně, neměli si co vyčítat. Lezla z ní žebra i bedra a to málo ženského, co stačila nasbírat o svých sedmnácti let, se rovněž vytratilo kamsi na zotavenou.“

Kniha je prostoupená inteligentním humorem a vírou v uzdravení. Zejména první kapitola vám polechtá bránici.
„Kajman si někdy v těch letech, kdy se z homo chlapečka stává homo erektus, životní obzory se rozšiřují panoramatickým pohledem skrze první pivní sklenice a chlupů přibývá rychleji než rozumu, často pohrával s neodbytnou myšlenkou, pokud si zrovna nepohrával s něčím jiným.“

Zároveň se vypravěč pozastavuje nad domýšlivostí lidí (na všech frontách - příbuzných, lékařů, přátel). Poselství je zřejmé - nezavrhujte lidi jen proto, že nejsou stejní jako vy sami. Personální vypravěč je do příběhu osobně zainteresován - netají se tím, že se příběh stal a Bohouš je ten, kdo knihu sepsal. Vyprávění je navíc proloženo deníkovými zápisky, dopisy a především ozvláštněno opravdu humornými rozhovory zainteresovaných strážných andělů.

Autorem je Jan Jícha. Český prozaik, básník, překladatel, písničkář, scénárista a také aktivní obdivovatel zdravého životního stylu, o němž vydává časopis Zrnění. Na webu časopisu se dozvíte nejen o zdravé stravě, ale i tom, nakolik je román Dva roky bez prázdnin autobiografický. „...je autentickým svědectvím o prvních letech Klářiny náročné regenerace a jejich společného živobytí. Je to kniha drsná i dojemná, vážná i vtipná a během let se stala takřka kultovní četbou těch, kdo to se zodpovědností za vlastní život a zdraví myslí vážně.“ To, že je Jan Jícha vskutku renesanční člověk dokládá i fakt, že knihu opatřil i vlastnoručními ilustracemi.

Hodnocení: 80 %
Zpočátku jsem u čtení řičela smíchy. Dva roky bez prázdnin mě zaujal svou opravdovostí. Ale knihu
jsem dvakrát odložila rozečtenou, abych pak přes sto stran dočetla na jeden zátah. Jednak pro mě bylo těžké se zorientovat v časoprostoru a postavách, které byly jednou pojmenovávány přezdívkami a hned nato jmény a také to místy zavánělo botanopatickým fanatismem. Považuju se za člověka otevřeného různým stravovacím návykům, za svobodna jsem koketovala s vegetariánstvím a ráda se k němu zase vrátím, ale s představou, že je jídlo prostředkem k vyrovnání vesmírné energie, se asi jen tak neztotožním. Díky mé zkušenosti s jiným způsobem stravování jsem ale při čtení pokyvovala hlavou nad jízlivými poznámkami od lidí, kteří porozumět odlišnosti nechtějí. To je ta opravdovost.

Tonoucí se stébla chytá - kniha je o boji s údajně nevyléčitelnou nemocí. Opravdovým strašákem, kterého umí klasická medicína „jen“ zmenšit. Dva roky bez prázdnin by si měli přečíst všichni, kteří mají zdraví na houpačce a se sdělením lékařů, že je bolest normální, se nehodlají smířit. A lidé dosud zdraví, kteří se rádi pobaví a mají otevřenou mysl.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Triton, u kterého knihu zakoupíte. Ukázku z knihy naleznete na tomto odkazu.


Jan Jícha: Dva roky bez prázdnin. Praha, Triton, 2014.

úterý 24. září 2019

Stephen King: Povznesení

Povznesení je (snad) jen protažení před maratonem


„Minulost je historie, budoucnost je záhada.“


Scott Carey vypadá stále stejně, přesto ale neustále ztrácí na váze. Je tu také pár dalších podivností. Váží stejně v oblečení i bez něj. Se svým problémem se svěřuje doktoru Ellisovi. Kromě toho se Scott ve městečku Castle Rock, kde se odehrává celá řada Kingových příběhů, potýká s problémy s lesbickým párem, jejichž pes pravidelně vykonává svou potřebu na Scottově trávníku. Jedna z majitelek je přátelská, druhá studená jako led. Snaží se otevřít v Castle Rocku restauraci, místní komunita je však vůči homosexuálnímu páru zaujatá. Když Scott pochopí předsudečné myšlení včetně vlastního, snaží se pomoci. Nepravděpodobné spojenectví, každoroční běžecký závod a tajemství Scottova trápení nakonec probouzí v lidech, kteří sobě i ostatním „dopřávali“ tolik zlého to nejlepší.

Tentokrát King zcela vybočil ze svých nadpřirozených kolejí - motiv neovlivnitelného hubnutí je ústředním motivem jen první kapitoly a pak se občas připomene, ale nikoli jako strašák. Scott se kupodivu rychle smíří s faktem, že dřív nebo později (nakonec dřív, než čekal), bude s váhou na nule. Žádné vysvětlení, kde ke svému postižení přišel, žádné hledání viníka, žádné prokletí, žádný strach nebo boj, ale prosté smíření se a povznesení. Hubnutí mu nakonec přináší víc štěstí, než byste tušili.

„Dokázal přejít svůj velký obývací pokoj čtyřmi dlouhými kroky nebo se ve skoku chytit stropního trámu a zhoupnout se na něm jako Tarzan. Ještě nedosáhl váhy, jakou by měl na Měsíci, ale daleko k ní neměl.“

Dalším významným tématem jsou sousedské vztahy a společenské předsudky na malém městě. Konkrétně jde o dvě ženy, které si v Rocku otevřely restauraci a nejsou jen přítelkyně, ale i manželky. Jejich vegetariánské bistro se potýká s nedostatkem zákazníků, ale není to tím, že by místní neměli rádi fazole. Nemají rádi sňatky mezi homosexuály. Scotta stojí nemalé úsilí, než svým sousedkám dokáže své přátelské úmysly. Snaží se být King na stará kolena politicky korektní? Kouzelná skříňka pro Gwendy byla o obtloustlé holčičce, Povznesení o nelehkém životě lesbického páru na malém městě… I kdyby ano, je mi to jedno.

Zasazení příběhu do fiktivního městečka Castle Rock bylo geniálním tahem - v Castle Rocku se odehrálo nemálo Kingových románů a Povznesení je plné narážek na ně. Dokonce už existuje interaktivní mapa státu Maine, na které najdete všechna klíčová místa z knih, včetně města Castle Rock. Ale snad poprvé působí místní lidé obyčejně - možná to jsou trochu homofóbní maloměšťáci, ale vzhledem k tomu jací famagoři obvykle žijí po boku hlavních postav, jsou tihle lidičkové docela fajn.

Hodnocení: 85 %
Jsem Kingova fanynka, takže bych s chutí přečetla i nákupní seznam, který by napsal. Po útloučké Kouzelné skříňce pro Gwendy z loňského roku přichází s další krátkou, zato však graficky vymazlenou, novelou z Castle Rocku.

Povznesení je kniha na jeden večer, což mě trochu mrzí. Důležitý je pro mě konečný dojem - závěrečná scéna byla magická a zbyl mi po ní sladký úsměv na rtech. Je to laskavé a povznášející čtení. Dobré srdce k době poutá další a Scott nachází přátele, když je nejvíc potřebuje. Kniha je oslavou života - Scott ví, že brzy zemře a užívá si každý okamžik. Možná už i Stephen tuší, že tu nebude napořád.

King to vlastně nemá vůbec lehké, když jednou jsou fanoušci zklamaní tím, že novela nemá ani 150 stran a jindy ho haní za to, že je jeho psaní až moc rozvláčné.

Kolik stran je pro vás ideální, abyste si příběh užili?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, které si i nadále váží všech malých blogerů s velkou knihovnou a láskou k literatuře. Právě u nich si můžete knihu za pěknou cenu zakoupit.
Stephen King: Povznesení. Pavel Dobrovský - BETA s.r.o., Praha, 2019. Překlad Linda Bartošková. 144 stran.

pátek 13. září 2019

5 knih Stephena Kinga, které si musíte přečíst, než půjdete do kina

Jakou knihu přečíst od Kinga jako první?

Sleduji Knižní závisláky (taková prima facebooková skupina pro knižní maniaky) a neušly my množící se dotazy na knihy Stephena Kinga a konkrétně TO. Jelikož jsem fanynka číslo 2 (hned po Annie Wilkesové), začala jsem se na dotazy odpovídat. Erudovaně a objektivně, samozřejmě. 😉

TO jsem odložil na straně 100

Než se začnete vznášet spolu s ostatními diváky při promítání druhé části filmového zpracování To, pravděpodobně sáhnete i po knize (pokud rádi čtete a pak si v kině mumláte, že kniha byla lepší než film).

To je opravdu dlouhý román čítající 1096 stran, 5 částí a hned 7 hlavních hrdinů. Zároveň je to dokonalá přehlídka Kingových vypravěčských darů.

Z počtu stran vyplývá, že úvod je o něco obsáhlejší, než jste zvyklí u běžně dlouhého románu. King vás musí seznámit se všemi hrdiny a jejich letními dobrodružstvími, než vypustí klauna z kanálů…

A To je na čtenáře Kingem dosud nepoznamenaného možná příliš velké soustoto (nikoli čtenář pro něj, protože ono má opravdu veeelkou pusu).
Jednak je opravdu skličující a druhak vyžaduje opravdu soustředěné čtení.

ALE kniha je jedinečná, protože dokonale mapuje dětský svět fantazie a nestvůr, které jsou vlastně jednou jedinou. Zároveň se v ní kumulují sociologické nešvary společnosti, před kterými byste raději zavřeli oči - týrání dětí, nejdrsnější formy šikany, homofobie a pobožnůstkářství. Takže za ty hodiny čtení rozhodně stojí.
Jestli jste zvědaví, o čem kniha opravdu je, doporučuji přečíst perfektně převyprávěný děj na Wikipedii

Následuje pět knih, které byste si měli přečíst, než se postavíte zubatému klaunovi.


King není vůbec takový brutus?

Začněme tím nejstrašidelnějším, co mám na polici knihovny - Prokletí Salemu. Po přečtení jsem si na kliku pokojíčku pověsila křížek, druhý na krk a bála jsem se spát při otevřeném okně ještě pěknou dobu. Tyhle pocity ve mně zůstaly doteď. Div, že jsem nezačala skupovat stříbrné kulky, jestli by teda vůbec k něčemu byly.
King pozval do již zkaženého malého města kdesi v Maine pár upírů a ubytoval je ve venkovském sídle. Každou noc pak upírů ve městě přibývá. A nakonec ani nevíte, jestli nejsou na vině sami obyvatelé Salemu.


Bylo, nebylo, v jednom horském hotelu trochu strašilo (ve věži Jacka Torrance).

Du, du, du, du, du... REDRUM

Miluju Osvícení (i to Kubrickovo filmové, protože Nicholson je famagor jak vyšitej). A kniha je mnohem lepší (nečekaně!). Byla to první kniha, u které jsem se tak strašně bála, že jsem ji musela odložit na stůl a prchnout.

Osvícení je především o vztazích mezi členy rodiny Torrancovy.  Jack, středoškolský učitel, svoji frustraci kompenzuje pitím martini. Když ho ze školy propustí, „štěstěna" mu přihraje místo zimního správce hotelu Overlook. Vezme manželku, pětiletého syna Dannyho a vyrážejí do hor. Budou mít spoustu času pro sebe a dost je překvapí, že v hotelu nejsou tak úplně sami. Jack si s sebou přiveze do skříně hromadu kostlivců. Danny, obdařený nadpřirozenými schopnostmi, bude bojovat nejtěžší boj ve svém životě - bude stát nejen proti prokletému hotelu ale i vlastnímu otci. A vy v ševelení severáku možná uslyšíte kroky… A možná to budou kroky naděje.

Nemáte plány na listopadové víkendy? Nenechte si v kině ujít Doktora Spánka, zdařilé pokračování příběhu o Dannym Torrancovi.

Fanynka číslo 1 má po ruce sekeru.

Misery je napínavý psychologický román odehrávající se v jednom pokoji. Spisovatel Paul Sheldon se po autonehodě probouzí v domku u bývalé zdravotní sestry Annie Wilkesové (nebojte se, tady soupis postav končí), čistě náhodou velké fanynky jeho románů o Misery, které ale skončily smrtí hlavní hrdinky. S tím se Annie nehodlá smířit, a tak přemluví Paula, aby napsal další díl a hrdinku vzkřísil. A spisovatel nemá příliš na vybranou, protože jeho ošetřovatelka má dost drsné metody přemlouvání…

Tentokrát tu nejsou upíři, čarodějové, bubáci, ale monstrem je vlastně obyčejný člověk. King prohlásil, že kniha není jen o potrhlých fanoušcích, ale i o kokainu, na němž byl závislý.
Až knihu dočtete, pusťte si film s Batesovou v hlavní roli. Nebojte se, bude to brutus.

Cesta je dlouhá a ka je kolo.

Magnus opus Stephena Kinga je bezesporu série Temná věž. Netuším, kolikrát jsem v knihovně vzala do ruky Pistolníka, přečetla si anotaci a zase ho vrátila do poličky. Westerny? To není nic pro mě. Půjčila jsem si ho až jako úplně poslední knihu od Kinga a změnil mi život. Temná věž se totiž souvisí v podstatě se vším, co kdy King napsal. Stvořil komplexní svět s vlastní mytologií srovnatelný s Pratchettovou Zeměplochou nebo Středozemí od Tolkiena. 

Pistolník Roland je poslední z legendárních pistolníků ve světě, který se hnul. Má jediný smysl života - dojít k Temné věži - stavbě, v níž se prolínají všechny světy. Cestu k ní zná muž v černém, kterému je Roland v patách. Ale odpovědi něco stojí. 

Western, postapokalypsa, fantasy, magie. Ačkoli je první díl trochu vleklý, je to skvělý úvod do jiného světa. Po dočtení hned sedlejte koně na pokračování. A tentokrát mám důležitou radu - film si určitě nepouštějte.

Je libo povídky?

Hrůza číhá i tam, kde to nečekáte. Třeba ve sbírce Noční směnakterou jsem před nějakou dobou recenzovala a mimochodem hned první z nich je zase upířina. King nezapomene ani zadrnkat na struny pravých dětských děsů z otevírajících se skříní v pokoji nebo pole plného vysoké kukuřice. Jednoznačně jeho nejlepší povídková sbírka. A pokud máte raději víc stránek, sáhněte po Mlze. Vřele doporučuji povídky Jaunt, Nezmar a Mlha.


A jakou pětici knih byste začínajícím Kingofilům doporučili vy?

Sledujte mě i na facebooku, kde právě běží soutěž o knihy.

neděle 1. září 2019

Zpěvy hvězd a stínů (Jeden hot a druhý čehý)


Devět povídek se pyšní různou kvalitou i délkou. Na začátku sbírky stojí sci-fi povídky Věž z popela, Patrick Henry, Jupitěr a dřevní kosmická loď (když ji vynecháte, o nic nepřijdete) a fantastická Stanice Šerá voda, která popisuje počínání skupiny vědců na uzavřené stanici na cizí planetě, kterou pokrývá zřejmě inteligentní parazitická houba.

Osamělé písně Larena Dorra jsou nádhernou fantasy baladou. Tady se snad poprvé Martin rozmáchl a zapěl nádhernou píseň o protnutí světa Sharry, věčné cestovatelky branami mezi světy, a krále Larena, který má jen pro sebe celý nádherný a v noci strašidelný svět.

Následují povídky Noc Vampírů (slabé!), Na útěku (krátké a slabé) a Noční směna (malinko lepší). Snad zvládáte rychlo čtení, protože tahle trojice vám toho moc nenabídne. Je tu ale velké ale. Následující dvě vám to zaručeně vynahradí.

Za jediný včerejšek líčí post apokalyptickou verzi našeho světa (a to já moc ráda!). Skupinka přeživších založila novou komunitu a snaží se žít ze dne na den. Večery jim zpříjemňovaly každodenní koncerty bývalé hvězdy hudebního průmyslu Keitha.
„Keith byl jediná kultura, která nám zbyla. Náš básník, náš trubadúr. Jeho kytara a písničky nám stavěly most do minulosti. Taky byl cestovatel v čase, ale o tom jsme se moc nebavili, dokud se neobjevil Winters.“
Zmíněný Winters, (pravděpodobně) bývalý poručík námořní pěchoty, se stane novým vůdcem skupiny a všechno změní. A trnem v oku se pro něj stane hudebníkovo cestování v čase. Povídka je především o snech a nadějích v kontrastu s realitou. Je to o střetu dvou světů dvou lidí - jeden sní o minulosti zaváté písky času, neschopen fungovat a smířit se s přítomností. Druhý sní o zářné budoucnosti.

Poslední povídka Oceloví andělé je opět sci-fi jako z učebnice - drsné, nesentimentální a kritické. Lidé, děti Bakkalonovy, se rozhodli kolonizovat vesmír a utlačují zdánlivě slabší a zaostalejší původní obyvatele planety Korlos. Že vám to připomíná Avatara? Mně taky. Oni zaostalí obyvatelé mají vlastní bohy a pyramidy, které kolonizátoři ničí. Martin zde kritizuje náboženský fanatismus a xenofobii. A vy si povídku přečtěte, protože na konci vám pěkně spadne brada.

Hodnocení: 60 %
Jeden hot a druhý čehý. Povídky jsou opravdu různé kvality - jedna vám přijde nezajímavá, utahaná, nedotažená a hned po ní následuje taková, o které přemýšlíte ještě večer před usnutím a ještě pár dní vás při pomyšlení na příběh Sharry a Larena bolí u srdce. A moc se mi líbí grafické zpracování obálky.

Zpěvy hvězd a stínů je jedna z jeho prvních povídkových knih (v originále vyšla v roce 1977), takže budiž Martinovi odpuštěno - vypsal se až mezi nejlepší fantasy a sci-fi autory současnosti. Přiznám se, že mě dosud políbil jen letmo - sbírkou povídek Písně mrtvých. Ale nevzdávám to s ním a mé srdce touží po přečtení Snu Ockerwee, což by měl být brilantně napsaný horor a určitě nevynechám ani Písečníky. Třeba se i já zařadím mezi jeho skalní fanoušky, ale díky Zpěvům hvězd a stínů to nebude.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Triton, jejichž edice Trifid plná nejlepšího sci-fi a fantasy rozhodně nesmí ujít vaší pozornosti.
G.R.R. Martin: Zpěvy hvězd a stínů. Triton, Praha, 2006. Edice Trifid.

sobota 31. srpna 2019

Prázdninové shrnutí - 2 504 stran.

Přečteno knih: 9
Celkem stran: 2 504
Průměrné hodnocení: 4,5 hvězdy

Tituly abecedně seřazené: Děvče - mé dětství a druhá světová válka, Lisey a její příběh, Léon a LouiseMalý princMauglí, Pařížský architekt, Poslední vlak do HelsingøruStranger Things: Temný experiment, Zpěvy hvězd a stínů.

Který z letošních prázdninových pokladů vám můžu doporučit? Nejlíp se mi četl i recenzoval Lisey a její příběh a Pařížský architekt. Naopak nejhorším čtenářským zážitkem pro mě byla kniha Děvče . mé dětství a druhá světová válka. 

Asi jste si všimli, že léto bylo, co se žánrů četby týče, dost různorodé. Taková jsem já. S oblibou říkám, že si ráda přečtu všechno - od ruských klasiků až po jídelní lístek.

A jaké bylo vaše knižní léto?


čtvrtek 22. srpna 2019

Zasejřeně dobrej příběh (Stephen King: Lisey a její příběh)

„ ‚Protože příběhy, to je moje práce. … Lovím je z tůně. Vyprávěl jsem ti o tůni, že?‘
‚Ano, Scotte. Kam všichni chodíme pít.‘
‚Jo. A rozhazovat sítě. Někteří opravdu stateční rybáři - Austenové, Dostojevští, Faulknerové - dokonce vyrazí na člunech a pustí se až tam, kde plují velké kusy, ale ta tůň je zrádná. Je větší, než vypadá, je hlubší, než kdokoli odhadne, a mění vzhled, zvlášť po setmění.‘ 

King píše o něčem zcela novém - žádní upíři, šílenci nebo monstra, ale manželství a tajný svět, který si v něm lidé budují. A také tajemství, která zůstávají i po čtvrtstoletí stráveném v jedné posteli. Lisey a její příběh je v jádru příběhem o lásce -  vášnivé, něžné, smutné, drsné a nekonečné.
Lisey Landonová je už dva roky vdova po slavném spisovateli Scottu Landonovi. Konečně se rozhodne přetřídit pozůstalost v jeho pracovně. Zaskočí ji, s jakou silou se k ní začnou vracet vzpomínky, o kterých roky neměla ponětí. A vydá se na cestu, kterou pro ni Scott před smrtí nachystal.

Hned zkraje vás možná King trochu nasejří, když vám předhodí pár šťavnatých návnad. Bude vám před obličejem mávat dobrůtkami, nechá vás je olíznout, očichat, ale pak je strčí zase do kapsy a řekne: jen si počkej, všechno se dozvíš. Jen dobrý čtenář přemůže chuť vztekle zavrčet a bude číst dál. Ale nebojte se, trvalo jen 150 stran, než jsem začala tužkou podtrhávat úlovky z jazykové tůně.

Román je kompozičně propracovaný a v jednu chvíli se tu propojují dokonce tři časové roviny.
Lisey se utápí ve vzpomínkách na zesnulého manžela a zjišťuje, že spoustu toho svinstva prostě vytěsnila, aby se tak chránila sama před sebou.
„Napadlo ji, že s něčím podobným se možná musejí potýkat váleční veteráni. Tohle byla jenom její bitva, ale
(ne, Lisey)
‚Nech toho‘ zašeptala a odstrčila talíř
(ne, milunko)
prudce od sebe. Kriste pane, že má ale chuť
(víš to moc dobře)
na cigáro.“
Rozhodne se strhnout mosty a vydat se po nápovědách, které ji Scott zanechal a dozvědět se pravdu. Proč? Do dopihele neví, ale už chce mít klid od všeho toho vyzvánění kvůli fréziím. 

Na své cestě bude muset čelit nejen psychopatovi, který touží po dosud nevydaných knihách Scotta Landona, sebevražedným sklonům vlastní sestry a pitomým řečem dalších dvou, ale i opravdu bolavým vzpomínkám na mrtvého muže, na to, jak ho jednou na poslední chvíli vytáhla ze spárů toho dlouhána, ale podruhé už to nestihla. Bude čelit šílenství rodu Landonů, chechtákům z Bájodolí a nakonec i … (mlč už!)

Není to první román Stephena Kinga o spisovateli (zkuste si přečíst Misery, Osvícení, Pytel kostí nebo Temnou půli). Tvrdí, že nejlepší romanopisci píšou o tom, co znají. A to má sakra pravdu.
King v jednom rozhovoru řekl, že i přes očividnou podobnost s jeho životem nesmíme brát román jako portrét jeho manželství. Každopádně Kingovi fanoušci dobře ví, na čem psával své první povídky i to, že má u psaní šíleně nahlas puštěnou hudbu. Lisey a její příběh je možná i určitou formou vypořádání s frustrací z nabubřelých akademiků.

„Měla pocit, že tam není nic zajímavého. Ani v zásuvkách, ani v kartotékách, ani na harddiscích počítače. No, možná nějaké perličky pro ty nejdivočejší Inkunky, sběratele a akademiky, kteří se udržují na svých pozicích hlavně tím, že v obskurních žurnálech, které vydává každý z nich, zkoumají literární obdobu špíny z pupku; ambiciózní, přemoudřelé hlupáky, kteří ztratili kontakt s tím, k čemu knihy a čtení vlastně slouží, a spokojí se s doživotním mlácení prázdné slámy v nabubřelých textech dunících prázdnotou, zato opatřených bohatým poznámkovým aparátem.“

Co Kinga inspirovalo k sepsání Lisey a jejího příběhu jsem se dočetla v knize Stephen King: Čtyřicet let hrůzy. Život a dílo krále hororu. Tedy, když se v nemocnici zotavoval se setkání s kapotou dodávky, Tabitha (manželka) mu uklidila pracovnu. Po propuštění domů ho varovala, aby do pracovny raději ani nechodil. Knihy měl v krabicích, koberce srolované, nábytek odvezený. Napadlo ho, že tak by to vypadalo, kdyby umřel. Takhle to bude vypadat, až umře. A někdo bude muset přebrat všechny papíry, uspořádat je… A co kdyby chtěl někdo ty papíry ukrást a začal by Tabithu obtěžovat? A tak vznikla Lisey a její příběh.

Hodnocení: 95 %
Sakra, King si osedlal koně a zatímco mu rádio vyřvávalo ty největší rockové pecky (nebo tentokrát možná i trochu country), sepsal skvělej příběh o manželství, psaní a jiných světech. To, že je králem hororu každý ví, ale je i králem psaní jako řemesla (protože tak o tom mluví - jako o řemesle). O
bubáky nebudete ochuzeni úplně - Scott má pořádně temnou minulost, ve které pár famagorů bude.
Pochválit musím i font použitý na obalu brožovaného vydání - konečně žádná kýčovitá krvavá písmena. A velký potlesk pro mistryni překladu Lindu Bartoškovou, která nejspíš stojí v té tůni hned vedle sai Kinga.

Příběh Lisey mě dojal, dostal a zcela pohltil. Dokázala jsem si na knihu našetřit pár minut i čtyřikrát denně. Četla jsem za chůze z města a chodila pozdě spát. Takže jestli rádi taháte knížky všude s sebou, Lisey a její příběh je to pravé čtení pro vás.

Za recenzní výtisk musím moc poděkovat nakladatelství Beta, kde ji můžete zakoupit. Ačkoli jsem knihu už měla v ruce třikrát (napoprvé jsem byla mezi těmi, kteří to po padesáti stranách vzdali, napodruhé jsem ji dočetla a napotřetí ji velebím do nebe a byla bych se nechala i tetovat), potřebovala jsem do ní dozrát. Říká se, že do třetice všeho dobrého, takže díky posílám do Bety.

Stephen King: Lisey a její příběh. Beta-Dobrovský, Praha, 2019. 2. vydání.

Nakonec je tu pro vás ještě pár perliček z tůně, kam všichni chodíme pít.
„Moc tě miluju na to, abych ti lhal, Lisey. Miluju tě vším, co považuju za srdce. Mám podezření, že taková totální láska se časem stane pro ženu břemenem, ale jinou lásku dát neumím.“

„Není divu, že se zcvokli, když věděli, že hned vedle našeho světa je jiný svět… a stěna mezi nimi je tak tenká…“

„Ty nevíš, jaké to je. Já mám za sebou dětství, kdy jsem byl jenom… kdy jsem byl jedna věc. Posledních šest let jsem další věc. Sice lepší, ale stejně, pro většinu lidí tady a na pittsburské univerzitě není Scott Landon zhola nic, jenom… posvátný jukebox. Vhodíš do něj pár babek a vypadne zasejřený příběh.“

Darda! Konec!