středa 19. února 2020

Krutý princ (Holly Blacková)

Vítejte ve světě, kterému vládnou nelítostné víly.

Holly Blacková: Krutý princ. CooBoo, Praha, 2018.

Jude a její sestry Taryn a Vivi přišly o rodiče a jejich vrah unesl dívky do světa, o němž doteď neměly ani tušení - do světa víl. Uplynulo deset let a Jude se snaží zapadnout a uspět. Ačkoli je skvělá šermířka, denně má strach ze svých spolužáků a zejména krutého prince Cardana, který jí život ztrpčuje, jak jen může. Blíží se korunovace a Jude touží po své špetce moci. Zaplete se do nebezpečných intrik na královském dvoře a aby vyvázla, bude muset prolít krev.

Holly Blacková je jednou z nejúspěšnějších amerických autorek fantasy a sci-fi příběhů pro děti a mládež. Do povědomí českých čtenářů se dostala zejména díky Kronice rodu Spiderwicků a young adult sérii Krutý princ, jejíž druhý díl nese název Podlý král.

Autorka stvořila jedinečný svět plný víl, goblinů, obrů a podobných bytostí, ve kterém platí vlastní pravidla. Víly jsou nádherné, mají špičaté uši, kouzlí, tančí a zároveň jsou kruté, podlé, obzvlášť na královském dvoře.
„Kousek ode mě se droboučká víla s bílými vlasy připomínajícími chmýří pampelišky přitočí k obrovi a nožíkem mu přetne opasek. Bravurní a bryskní práce. Vzápětí zmizí obrův meč i měšec, víla se ztratí v davu a já si nejsem jistá, jestli se to vůbec stalo. Dokud se za mnou ta dívka neohlédne.“

Hodnocení: 90 %
K vílám mám blízko, dokonce jsem o nich psala bakalářku, takže když jsem se dočetla, že existuje fantasy kniha pro dospělé, hned jsem si ji objednala. Nezklamala mě. Vlastně mě příjemně překvapila už na prvních stránkách, protože skvěle kombinuje zažité představy o vílách a docela moderně je používá v příběhu a zároveň jsem v ní našla i novinky. Trochu jsem se bála, že tam bude láska jako trám mezi lidskou dívkou a vílím šlechticem, ale kupodivu tam bylo romantiky poskrovnu a daleko větší prostor byl věnován nenávisti, intrikám a touze prosadit se v cizím světě.

Hlavní hrdinka Jude byla tvrdohlavá a dost drsná, což je teď zřejmě v literatuře trochu móda, ať žije emancipace. Jen si mě úplně nezískala na svoji stranu, od začátku se mi líbila spíš její sestra Vivi, která ale z příběhu nějak zmizela. A Cardan byl vykreslen dokonale jako všech padouchů král. Postav tam bylo tak akorát, aby se mi nepletly.
„ ‚Proč mě chceš vidět mrtvou?‘ zeptám se, abych nám oběma připomněla, že odpovídat na choulostivé otázky je to nejmenší zlo, které si zasluhuje.  Jsme nepřátelé, bez ohledu na jeho vtipkování nebo přátelský tón.“

Pár bodů strhávám za jednoduchost některých motivů (na stole leží papír, ó hele, to je náhodou děsně tajný vzkaz…), ale opravdu jich nebylo moc. Naopak je Krutý princ plný opravdu velkých překvapení a dokonce i krvavých scén (SPOILER: král je mrtev, ať žije král).

Abych to shrnula, Krutý princ se mi opravdu moc líbil! Není to čtení jen pro náctileté, pro zralejší čtenáře to může být příjemný oddych třeba po drsné detektivce. Ale pořád přemýšlím, jestli si přečíst druhý díl, Podlého krále, který je podle komentářů prý daleko víc o politice a do toho se mi úplně zabředávat nechce. Takže poradíte mi, kdo jste ho četli? A vy ostatní, věříte na víly?

neděle 9. února 2020

Jak ruská Romka dobyla Ameriku

Oksana Marafiotová: Žij tam, kde jsou písně. Triton, Praha, 2019. 352 stran.

„Většině Romů je šumák, jestli zapadnou. Místo toho formují svět kolem sebe, ohýbají ho jako lžíci. Jenže mně na tom záleželo a mojí matce ještě mnohem víc. Jakmile jsme byli v Americe, už se svou neortodoxní romskou minulostí nechtěla mít nic společného.“

Příběh Oksany začíná ve chvíli, kdy se jí s rodiči a sestrou podaří ze socialistického Ruska přesídlit do svobodné Ameriky. Přistání je ale poněkud tvrdé - mají pramálo peněz a otec rodinu záhy opouští, aby se nastěhoval k milence. Oksanina matka se však umí protlouct a netrvá to dlouho, než mladší dceru Roxy vezme s sebou natrvalo do Las Vegas. A protože se Oksana dostala na uměleckou školu, zůstává v Los Angeles s otcem a macechou, tradiční, hlučnou Romkou, která se jí snaží mimo jiné rychle najít ženicha.

Hodnocení: 90 %
Silnou stránkou knihy je nejen to, že jde o mimořádně zajímavou autobiografii a vhled do ne/fungování romské rodiny v nové zemi, ale i svižné dialogy, nadhled a humor. Opravdu jsem se bavila absurdními momenty, které mají na svědomí nejen svéhlavé postavy, ale i jazyková bariéra. Charaktery Oksaniných příbuzných byly vskutku netradiční. Amerika je líčena očima patnáctileté puberťačky, která prožívá první lásku, snaží se přežít pod střechou s věčně se hádajícími rodiči a romské kořeny se v ní bijí s touhou žít po svém. Vyprávění je protkáno i vzpomínkami na nelehký život v Sovětském svazu a rodinnou historií.

„Táta tvrdí, že kvůli dědovu rozhodnutí vzít si gadži a rozbít svou romskou rodinu nás navěky provází prokletí báby Varji, dědovy matky a nechvalně proslulé věštkyně vládnoucí černou magií. Každá pohroma, která se od té doby odehrála v naší rodině, byla přímým následkem této kletby a můj otec tomu tak neochvějně věřil, že jako mladý muž začal koketovat se snahu najít na ni protilék.“

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Triton, u kterého knihu zakoupíte, abyste se dozvěděli, jak to celé dopadlo.

sobota 8. února 2020

Dívka v ledu (Robert Bryndza)


Robert Bryndza: Dívka v ledu. Cosmopolis, Praha, 2016.
448 stran. 1. kniha série: Inspektorka Erika Fosterová.


„Přímo pod místem, kde zůstal v podřepu, byl dívčí obličej. Nepřítomně na něj zíraly vyvalené, mléčně hnědé oči. Rozcuchané tmavé vlasy byly zalisované do ledu. Objevila se ryba, která líně proplula kolem dívčiny hlavy a ocasem se otřela o její rty, které byly pootevřené, jako kdyby se chystala promluvit.“

Jméno Roberta Bryndzy se teď často skloňuje na sociálních sítích - vydal novou knihu, kterou začal i novou sérii: Kanibal z Nine Elms. Celý ten poprask mě nenechal chladnou a s radostí jsem si od kamaráda půjčila Dívku v ledu, první knihu šestidílné série o inspektorce Erice Fosterové. Jak se mi líbila?

V jižním Londýně je pod ledem nalezeno tělo mladé dívky z prominentní rodiny. K vyšetřování případu je povolána Erika Fosterová. Svérázná policistka, která si z autorit nic nedělá a věří především své vlastní hlavě. Náhodou zjistí, že dívka byla naposledy spatřena v podniku po boku světlovlasé ženy a tmavovlasého muže. Přibývá otazníků a do vyšetřování zasahuje i dívčin vážený a bohatý otec. Erika to nebude mít vůbec jednoduché a nakonec jí půjde nejen o čas, ale i o život.

středa 5. února 2020

Bookchallenge – Fantasy výzva 2020

Vášniví čtenáři, pokud milujete fantasy, dystopie a horory, nebo fandíte jiným žánrům, ale chcete novou čtenářskou zkušenost, nahoďte zbroj a pojďte pokořit letošní knižní výzvu od Fantasyknihy.sk.

Pro účastníky vymysleli 12 tématických okruhů a ke každému z nich našli i pár tipů, co číst. Musím podotknout, že třeba zmíněné Jméno větru mě v jejich výběru moc potěšilo.
Mrkla jsem do své knihovny a zjistila, že kromě půjčeného komplet Tolkiena tu mám ještě od Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě knihu Ve stínu hvozdu, Proroctví od Kristiny Hlaváčkové a Ódinovo dítě. Takže tohle je výzva přesně pro mě a díky za ni.

Máte rádi čtenářské výzvy?

SOUTĚŽ o Čtenářský deník a dobrou brazilskou kávu



Moji milí,

jestli mě ještě nesledujete na facebooku, měli byste začít. Alespoň jednou měsíčně tam vyhlašuji soutěž o knihu. Ta únorová je výjimečná, protože tentokrát můžete vyhrát knihomolskou lahůdku: Čtenářský deník, do kterého si můžete zapsat rovnou stovku knih. Najdete v něm nejen místo na vlastní hodnocení, ale i celou stránku na poznámky o knize. A to se vyplatí. Nafocený ho najdete na konci článku a věřte mi, že jsem si z něj sedla na zadek.

Tentokrát jsem se dala dohromady s milou šéfkou z brněnské pražírny Grain a ta mi pro vás nachystala i balíček té nejlepší kávy! Jste z Brna? Pražírnu najdete na ulici Milady Horákové, pár desítek metrů od Moraváku a věřte mi, že ta vůně čerstvě pražené kávy je slovy nepopsatelná. Není to klasická kavárna s hromadou stolů, ale posedět si můžete třeba hezky za vitrínou a vybraný nápoj vám připraví z 11 druhů kávy (mají 100 % arabiku, robustu, směsy i kávu bez kofeinu). Coffee to go je samozřejmostí. Navíc mají věrnostní kartičky a každý sedmý kelímek je zdarma!
A pokud to máte do Brna daleko, k dispozici je vám eshop.

Pravila soutěže jsou jednoduchá a najdete je pod tímto odkazem. Hodně štěstí!

čtvrtek 23. ledna 2020

Duch domu Ashburnů (Darcy Coates)

Monstra jsou skutečná a duchové také. Žijí uvnitř nás a někdy vyhrávají.“ - Stephen King.
Darcy Coates: Duch domu Ashburnů.
Fobos, Praha, 2019.

Duchařské příběhy o domu Ashburnů kolují po malém městečku už téměř sto let. Když jeho jediná obyvatelka zemře, zdědí dům její neteř, která pevně věří tomu, že jí pomůže nečekané dědictví začít znovu. Starý dům na kopci má své zvláštnosti: v horním patře není zavedená elektřina, v chodbě visí portréty mrtvých příbuzných, které jako by ji sledovaly, podkroví je plné krabic se svícemi, do zdí a nábytku někdo vyryl vzkazy.
„Někdo tam něčím ryl do tapety tak, až vystoupilo dřevo vespod. Z úhlu to nebylo patrné, ale z přímého pohled bylo jasně vidět slova: ŽÁDNÁ ZRCADLA.“

Hlavní hrdinka Adrienne se snaží ke všem podivnostem v domě přistupovat racionálně, ale kolem domu se dějí stále divnější věci. Uvěří i realisticky uvažující dívka, že má sídlo Ashburnů své strašáky?

Hodnocení: 🏠🏠🏠🏠/🏠

Mám ráda příběhy o strašidelných domech (třeba od Stephena Kinga a Petera Strauba Černý dům) a ani Duch domu Ashburnů mě nezklamal. Vlastně naopak, bylo to moc dobře napsané. Napětí se dalo krájet a zejména v druhé polovině knihy jsem ji nechtěla vůbec odložit. Spolu s hlavní hrdinkou postupně odkrýváte nejen tajemství sídla, ale i rodinnou historii. Autorka chytře využila odlehlosti domu a hlavní hrdinku stvořila s pár dolary v kapse, takže žádný internet, ba ani žádný telefon! Umíte si to vůbec ještě v dnešní době představit? A umíte si představit, že jste večer sami v hrůzostrašném baráku a nemůžete si zavolat pomoc? To byl zdařilý tah. 

Vážně vážně vážně jsem se na několika místech bála (asi od strany 123 do konce 😉).
„Proti zatažené obloze bylo vidět jen siluetu, ale ta zkřivená postava byla nezaměnitelná. Ani se nepohnula, krčila se u komína jako číhající dravec. Husté vlasy jí padaly na střešní tašky jako řeka. Když se Adriennin pohled setkal s jejím, očí jí zajiskřily.“

O něco méně zdařilá je hlavní hrdinka, která (jak trefně zmínila jedna komentující na Databázi knih) je snad/určitě padlá na hlavu. Rozhodovala se zcela nelogicky. Jeden příklad za všechny: už se stmívá, v baráku se bojí, venku se dějí po setmění divné věci, ale nedá mi to, tak půjdu prozkoumat ten podivný náhrobek v lese. Jako proč? Asi by mě to tak neštvalo, kdyby co chvíli nezdůrazňovala, že přece není jako ty hrdinky z béčkových hororů. A pardon, ale když někdo vyryje do tapety ŽÁDNÁ ZRCADLA, tak je tam krucinál přece nepověsím! Z její logiky jsem bila hlavou o stůl.

Na konci knihy se samozřejmě dozvíte, co a jak a proč, ale přesto zůstane dost nezodpovězených otázek a nesrovnalostí. Ale to mi nevadí, mám ráda, když si můžu některé věci domyslet po svém. A nakonec ještě jedna pochvala: autorka to zbytečně nenatahovala. Těch 250 stran je tak akorát.

Doporučení nakonec? Jestli máte rádi béčkové horory (v tom nejlepším slova smyslu), neváhejte.

neděle 19. ledna 2020

Stephen King: Beznaděj (Jak mě King „rozbil“.)

Stephen King: Beznaděj.
Pavel Dobrovský – BETA, Praha, 2020. 2. vydání.


„Máte právo mlčet,“ pokračoval velký policista hlasem robota. „Jestli se rozhodnete mluvit, pak všechno, co řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na advokáta. Zabiju vás. Jestli si advokáta nemůžete dovolit, zajistíme vám ho. Rozumíte svým právům, jak jsem vám je vysvětlil?“

Na nejopuštěnější trase v Americe na úseku silnice číslo 50 právě Petra a Mary Jacksonovy zastavil obrovský policista. V jejich autě našel při běžné prohlídce neběžné množství marihuany a na místě je zatkl. Následně je dopravil do cely v podivně tichém městečku jménem Beznaděj.
Na nejopuštěnější trase v Americe na úseku silnice číslo 50 ten samý policista zachránil rodinku Carverových před velkým mizerou skrývajícím se v poušti a odvezl je do tichého městečka jménem Beznaděj. A ten samý policista na tom stejném místě zastavil i držitele státní ceny za literaturu. Pak mu zlomil nos a zkopal ho do kulata. A odvezl si ho k ostatním na policejní stanici v Beznaději. Kde je měl v plánu použít. Všechny.

„Páni. Kolik policistů máte v takovém malém městečku, pane?“
„No, byli tu ještě dva,“ řekl policista a úsměv v hlase byl patrnější, „ale zabil jsem je.“
Otočil hlavu a pohlédl na ně skrz pletivo; přece jenom se usmíval. Usmíval se od ucha k uchu. Zuby měl tak velké, že vypadaly spíš jako nástroje než kosti. Řady zubů mu vedly hluboko do úst. Nad nimi a pod nimi byly snad celé akry růžových dásní.
„Teď jsem jediná ruka zákona západně od Pecos.“


Postavy jsou stejné jako ve Strážcích zákona, ale máte možnost je mnohem lépe poznat. Pak sledujete, jak se snaží dostat z šíleného městečka plného mrtvol, kojotů, supů a z dosahu totálně děsivého policajta, který mluví hatlamatilkou (jazykem mrtvých) se zvířaty a střílí do všeho, co se hne. Policistovo tělo totiž obydlel jakýsi Tek.

Beznaděj je především o střetu dvou bohů: prastarého božstva, které si říká Tek a vylezlo ze starého dolu. Proti němu stojí křesťanský Bůh a promlouvá k malému chlapci, Davidovi. Oba jsou krutí a hrají si svoji hru bez ohledu na to, co to bude stát. King podrobuje víru drsné kritice: tady stojí proti sobě temná a světlá strana, ale ani na světlé straně nenajdete jen lásku. I tam teče krev.


Hodnocení: 100 %

Beznaděj jsem četla už podruhé a má v sobě několik velmi silných míst, které jsem si i po letech pamatovala. Atmosféra je tísnivá, napětí se dalo krájet a popisy jsou tak detailní, že za okny slyšíte kutálející se chomáče laskavce ačkoli je leden.
Pravděpodobně budu muset přehodnotit svůj výběr top Kingovek a přidat mezi deset nejlepších právě Beznaděj. Takže pokud s Kingem začínáte, klidně sáhněte právě po Beznaději.

King i tentokrát stvořil silné charaktery, které si vás získají (už teď mi chybí Cynthia, kterou můžete znát z knihy Rose Madder, správňák Steve a Johnny, jehož vnitřní souboje mě fascinovaly). Obrovský policista byl ohromující. A jako vždycky začíná vyprávění pořádnou akcí. Znáte ten pocit, když dočtete dobrou knihu a nemůžete pak pár hodin mluvit, myslet, dýchat? Druhou polovinu knihy jsem zhltla/prožila za dva dny a když jsem pozdě večer dočetla poslední stránku, byla jsem doslova rozbitá. King mě ještě pořád umí převálcovat.

Spousta čtenářů strhává body za pánbíčkaření, inu jsme národ ateistů, ale v Beznaději mi to nepřišlo násilné jako třeba ve Svědectví nebo v Mlze (tam jsem měla chuť té uřvané mrše zakroutit krkem). Spíš mi tam ke konci malinko vadily monology v jazyce mrtvých (na konci není žádnej slovníček, asi abychom doma nezkoušeli cvičit pavouky).
„V Beznaději že není Bůh? Uvidíme.“

Mám pro vás i jednu teď už humornou historku, jak to se mnou při čtení zacloumalo. Četla jsem si večer před spaním skoro dvě hodiny, manžel už spal, když jsem zhasínala. Usínala jsem a mladší dcera se v pokojíčku rozkřičela ze spaní. Pochovala jsem ji, uložila do postýlky a šla si lehnout. A v tom zavrzaly dveře od skříně. Šramot v pokoji. Kroky. Vzbudila jsem manžela a hrdinně jsem si ustlala na jeho straně postele - dál ode dveří a od skříně. 😌

Za recenzní výtisk patří tisíceré díky nakladatelství Beta, kde zakoupíte Beznaděj a další Kingovky za hezké peníze.