úterý 7. července 2020

Na hraně temnoty (Nathaniel Wonderful a Theodora Stonewall)


„Bez emocí jsem zamířil k mrtvé věci, na níž hmyz pořádal svůj banket hříchu, kterému jako obvykle vládly obžerství a chtíč.“

Zakhar, chlapec odložen na prahu sirotčince a „opečováván“ otcem představeným nepatřičným způsobem se dostává do učení čaroděje Azarova. Po tři roky mu byl po ruce a zároveň se ho stranil a spoustu času věnoval samostudiu... Dokud mu cestu nezkřížil démon.

Hlavní antihrdina je dost netradiční, plný rozporů a vnitřních démonů. Chlapec, který vyrůstal bez rodičů a bez lásky. Otec Horin a jeho velké ruce v něm vypěstoval fóbii z fyzického kontaktu. Byl přemýšlivý, ambiciózní a zkažený. 
Přiznám se, že se mi hlavní hrdina dostal pod kůži a otevřel některé staré rány nebo chcete-li dveře, které měly zůstat zavřené. O to víc se mě celý příběh dotkl a dokonce přivodil nejednu noční můru.


Na hraně temnoty se odehrává ve stejném universu jako prvotina autorů Nevyzpytatelné jsou cesty osudu.

„Zvláštní pocit, slyšet plynout zrnka z přesýpacích hodin pozpátku.“

Hodnocení: 4/5

Slibně našlápnutá TEMNÁ série.

První polovina knihy je hodně dějová a ohromě mě bavila. Druhá už míň - je věnována přípravě na cestu a místy tam byly stránky plné až psychadelických úvah a retrospektivních pasáží, ve kterých jsem se ztrácela. Konec měl však správné grády a konečně vysvětlil i (zdařilou) ilustraci na obálce.

Škoda toho pomalejšího tempa od událostí s Božidarem, ale konec mi to vynahradil. Líbil se mi malý formát i grafické zpracování, ani k typografii nemám výtky. A hlavně se klaním jazykovému mistrovství autorů, to je slast! Jsem zvědavá, co bude dál.



Pokud vás první díl chystané série zaujal, neváhejte a spěšně navštivte blog autorů, kde naleznete nejen ukázku ke stažení, ale i možnost si knihu objednat. Do konce měsíce července tam běží i soutěže 1) o jejich předchozí knihu Nevyzpytatelné jsou cesty osudu a nůž a 2) o knihu Na hraně temnoty a nůž vlastní výroby.
Tímto autorům moc děkuji, že jsem se dostala na seznam recenzentů, pro které byla knížka zdarma a navíc s podpisem. Už vyhlížím její pokračování.

Pokud se vám recenze líbila, zařaďte se mezi mé pravidelné čtenáře.

středa 1. července 2020

Ještě jeden croissant na cestu (Felicity Cloake)


Vtipné čtení o šílené cestě Francií po stopách nejfamóznějších jídel. Na kole! Autorka přespávala pod stanem nebo v nejlevnějších motelech, aby si za ušetřené peníze dopřála opravdu kvalitní jídlo.
Je to skvělá sonda nejen do francouzské kuchyně, ale i mentality.

„V nabídce je několik sezonních specialit - crêpe s divokým chřestem, vepřovou krkovicí z místního chovu a parmazánem, s plžem, pyré z hlíz krabilice a chřestu - navíc ke standardnímu jídelníčku, na kterém je 48 položek, od hemenexu až po mořské řasy a hřebenatky. Začínám panikařit, stejně jako když jsem byla konfrontována se všemi těmi ústřicemi a chvíli koketuji s myšlenkou, že bych si pod záminkou výzkumu objednala všechno.“

Felicity Cloake pracuje jako novinářka a food bloggerka pro deník The Guardian a časopis New Statesman. Je to znát, protože celý text působí lehce a kompaktně.

Hodnocení: 100 %
Trochu jsem se bála, že to bude hlavně o cyklistice, ale pro Felicity je kolo především milovaný dopravní prostředek, který jí umožnil poznat Francii líp než z auta a navíc si užít spoustu legrace.
Třeba když nevyšlo počasí a ona se šla najíst do restaurace v dresu, ze kterého odkapávala voda nebo se musela i s kolem vtěsnat do přeplněného vlaku.

Daleko víc je to čtení o jejím zkoušení toho nejlepšího, co francouzská kuchyně nabízí. Pečivem počínaje a burgundským hovězím konče. Felicity je rozhodně vždycky při chuti. Upřímně si neumím představit, že bych na místě nepraskla, natož pak ještě šlapala x kilometrů na kole do kempu.
I tohle mi přišlo mimořádné - nejen, že se autorka přepravovala Cherbourghu až do Paříže kolmo, ale přespávala tak levně, jak to jen šlo, prostě proto aby ušetřila na to skvělé jídlo.

Kniha byla dokonale vyvážená - vtipné, osvěžující, lehké vyprávění proložené informacemi pro budoucí návštěvníky Francie a samozřejmě recepty. Dozvíte se, jak si připravit tu nejlepší omeletu i to, že pokud jde o otvírací dobu francouzských podniků a památek, budete překvapeni, jak moc se realita rozchází s tím, co mají napsané na webu nebo přímo na dveřích.

Autorka dokonale zprostředkovala všechny chutě a vůně, takže bez zásoby vína, cideru, sladkého pečiva a sýru tu knihu ani neotvírejte. (Možná u ní i přiberete.)

Mám tenhle typ letního čtení ráda a děkuji za něj nakladatelství Beta, u kterého ho můžete pořídit s krásnou 25% slevou.

„V pondělí má zavřeno u mnoho menších obchodů a pekáren a zdá se, že v srpnu si dopřává letní dovolenou celá země. Pamatujte, že skoro všude je zavřeno 1. května, 14. července (výročí dobytí Bastily) a v menší míře i na svátek Nanebevstoupení Páně [výčet pokračuje dál]. Bez ohledu na tento malý seznam bude mít nejméně polovina míst, které chcete navštívit, zavřeno.
(Poznámka: pomáhá mi počítat do desíti, než se rozhodnu kopnout do zavřených dveří.)“


Felicity Cloake: Ještě jeden croissant na cestu. Beta-Dobrovský, Praha, 2020. 360 stran.

sobota 27. června 2020

Růže a čokoláda (Teresa Simonová)

Růžová vila, ty nejlepší čokoládové pralinky a krabička ukrývající rodinná tajemství.


Zámek, červen 2020

Poslední dobou mám pocit, že se nedokážu pořádně uvolnit, že nemám čas odpočívat a tak jsem sáhla po románu, který sliboval příběh několika generací žen, jejichž životy poznamenala doba, do které se narodily a především světové války. Přiznám se, že jsem si moc neodpočinula, protože jsem nějakých tři sta šedesát stran přečetla na tři zátahy, z nichž ten poslední končil asi třicet minut před půlnocí. 
Nemohla jsem ji odložit.
Prostě nemohla.
Tak nějak by asi vypadal můj deníkový záznam týkající se knihy Růže a čokoláda.

Anna po dědečkovi zdědila nejen nádhernou vilu, kterou nákladně spravila, ale i mimořádné nadání tvořit z čokolády malé zázraky. Vlastní v Drážďanech dvě čokoládovny a zbytek volného času věnovala osázení zahrady u vily. Zatoužila si splnit přání a nasázet do hlíny stovky růží, jako tomu bývalo dřív. Život jí změnila kovová krabička, kterou náhodou v jednom ze záhonů objevila. A v ní několik šperků, fotografie, dopisy ovázané stužkou a zažloutlé deníkové zápisky, které ale nepsala jen jedna ruka…

Vyprávění Anny je proloženo deníkovými záznamy tří žen: Heleny, Emmy a Charlotte. Jsou to zápisky plné lásky, ale i zoufalství, bolesti a beznaděje. Jejich sny se tříští při doteku reality. Ale kdo byly obyvatelky Růžové vily? Co je spojovalo a proč o nich Anna nikdy dřív neslyšela?

Helena (1892) se má provdat za bohatého továrníka Gustava. Ale dá jí přednost před čokoládovnou?

Emma (1919) těžké časy si žádají těžká rozhodnutí, ale co když ji srdce říká něco jiného než hlava?

Charlotte (1938) ztratila matku a její otec většinu času tráví v továrně nebo s lahví v ruce. Ona v hlavě spřádá plán, jak zachránit jednu židovskou rodinu a zároveň sama sebe. Ale co když ji to rozhodnutí zničí?

„Někdy ty růže skoro nenávidím. Možná proto, že jsou tak nádherné a nedotknutelné. Kvetou a vadnou a o nic jiného se nestarají. Já si naopak všímám až moc dobře, jak se naše krásné město za poslední roky změnilo. Ta náckovská sebranka je mi z duše protivná.“

Růže a Čokoláda nejsou první knihou Teresy Simonové, loni vydalo taktéž nakladatelství BETA Dobrovský podobně stylizovaný a vysoko hodnocený román Krása a jed oleandru. Jsem si jistá, že po ní brzy sáhnu.

Hodnocení: 100 %
Zdá se, že poslední dobou mám na knihy štěstí. Nejdřív jsem na několik dní přestala dýchat při čtení Šikmého kostela a dech jsem tajila i při odkrývání rodinných tajemství z Růžové vily (a samozřejmě jsem spásla i přiměřené množství čokolády - bez dostatečných zásob se do čtení ani nepouštějte).

Začnu deníkovými zápisky, které na mě působily opravdově, vyvěrala z nich směsice různých pocitů a já jsem toužila zjistit, co se s jejich autorkami přesně stalo a jestli to s nimi dobře dopadlo. Protože ale byly uváděny na přeskáčku, asi od poloviny knihy jsem si začala vést rodokmen, aby mi bylo hned jasné, kdo je jak s kým spřízněn. Doporučuji vám, abyste udělali to samé, protože jejich osudy byly řádně spletité.

Důležitým motivem tu byla láska ve všech podobách. Hrdinky padaly do náručí pohledným a inteligentním krasavcům, vdávaly se z donucení za někoho, koho bytostně nesnášely a především bezmezně milovaly své děti. Láska romantická i vášnivá, povrchní i věčná, plná obětí i strachu.

Příběh Anny ze současnosti mě kupodivu bavil úplně stejně jako žen z minulosti. Líbila se mi její vášeň pro čokoládu a vymýšlení nových příchutí pralinek. Byla úžasně energická, rázná a spravedlivá. A čtení deníků ji přivedlo na tu správnou cestu.

„Dům jako byl tento by měl být zaplněn smíchem a hlasy návštěv i lidí, kteří by tady žili. Jeho stěny přímo touží po příjemných společenských večerech a pohodovém popíjení kávy. Po ťapání dětských nožiček, pravidelně doplňovaném záznamy o výšce toho či onoho potomka na veřejích dveří…“

Za opravdu dojemné čtení moc děkuji nakladatelství Beta. Na jejich webu můžete knihu s 25% slevou zakoupit.

Teresa Simonová: Růže a čokoláda. Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., Praha, 2020. 368 stran.

sobota 13. června 2020

Šikmý kostel (Karin Lednická)



Je to tak skvělé proto, že Lednická píše o tom, co zná.

„Strnulost netrvá dlouho. Barbora ví, že jednou se pravdu stejně dozvědět musí, a tak pevně semkne rty, zhluboka se nadechne a pokračuje dál, teď už však raději s pohledem upřeným na špičky bot. Není přece nutné myslet hned na nejhorší! Pawel s Karlem mohli jenom uvíznout pod zemí, můžou být nahoře a pomáhat zraněným, můžou být sami zranění… Dokud nevyšlape ten zatracený kopec a nezeptá se, nemá smysl o ničem přemýšlet. Modlit se, to jediné smysl má. A jít co nejrychleji.“

Barbora, Ludwík, Julka, Barka - hlavní hrdinové, jejichž propletené osudy sledujeme téměř třicet let. Barbořin příběh začíná v roce 1894 během solné pouti, na kterou se vydala po boku dalších žen z Karwiné, navíc ještě s jedním dítětem v břiše a dalšími dvěma po boku. Ačkoli jí to stojí nemálo sil, podaří se jí pouť dokončit. Je to silná žena uvyklá drsnému životu v hornickém kraji. S lecčím se popasuje a nestěžuje si. Pak jí ale důlní neštěstí vezme manžela a syna a ona zůstane sama se třemi dětmi. Aby je uživila, musí pracovat a domácnost zůstane na starost nejstarší dceři...

Příběh Ludwíka mi svým začátkem připomínal knihu Kuře melancholik. Jako chlapec přišel o maminku, otec začal pít a hloubavý chlapec našel svůj vzor v učiteli, který přišel spasit negramotné děti z uhelné kraje. 

Julka byla kamarádka Barbory, ačkoli každá z nich byla z úplně jiného těsta. Julka v románu ilustruje, jak tehdy vypadala moderní žena, která se rozhodla vzít osud do vlastních rukou a ne jen útrpně sedět, modlit se a čekat, že se něco změní (třeba ji manžel přestane tlouct).

A Barka je druhá dcera Barbory, nová generace, která prožívá první světovou válku se strachem o manžela a snahou sehnat alespoň náhražkový chleba pro svoji rodinu. Jako by byla protipólem své zahořklé matky - usměvavá, laskavá...

Osudy všech postav se vzájemně propojovaly a především je Karin Lednická vykreslila tak opravdově, že máte pocit, že to jsou vaši sousedé. Dala prostor jejich vnitřním monologům a tím je nechala promlouvat. Když už jsme u toho promlouvání, autorka ho okořenila úměrnou dávkou nářečí, které ale jen přispívá k autentičnosti a čtivosti románu.

Vzniku románu předcházelo několik let, při kterých Karin Lednická pracovala na rešerších a také rozmlouvala s pamětníky a některé jejich zpovědi pak zakomponovala do děje. Zajímavé je líčení poválečného česko-polského konfliktu, o kterém se téměř nemluví, přestože přerostl až v krvavou občanskou válku. 

Hodnocení: 100 %

Šikmý kostel podle mě patří do povinné četby budoucích maturantů. Je to román, který děti naučí hodně o minulosti, o důležitých hodnotách, na jejichž důležitost se v dnešní době už neklade takový důraz, ačkoli jsou stále stěžejní a platné. 

Bála jsem se, že to bude příliš depresivní čtení o útrpném životě horníků, ale kupodivu ženské hrdinky přijímaly rány osudu tak, jak dopadaly a pořád měly dost síly na to, zvednout hlavu a dál hledat to svoje malé štěstí

Moc se mi líbilo, jak autorka nenásilně dávala nahlédnout do hlav postav prostě tím, že na ně zavedla řeč. Díky tomu děj plynul jako by v jednom pásmu, ačkoli zrovna postava vzpomínala na věc minulou. Jsem zvyklá, že se podobné pasáže oddělují znakem nebo alespoň řádkem a tohle bylo osvěžující. Navíc na mě vyprávění v přítomném čase působilo, jako bych se dívala na film, ačkoli bylo dost prostoru věnováno úvahám a myšlenkám.

Je to kniha, u které jsem se mnohokrát zamyslela sama nad sebou a nad tím, jestli si vůbec v dnešní době mám na co stěžovat. A jestli bych starousedlíkům, kteří chodili do práce hodinu blátem v sešlapaných botách, nebyla jen k smíchu. 
Šikmý kostel je zdařilou sociální sondou - jen se podívejte, jak my lidé dokážeme ničit nejen krajinu, ale i lidi kolem sebe. Jak hamouníme a chceme víc, až nás pak rána osudu zase postaví na zem. Jak se vyvyšujeme nad ostatní, odsuzujeme i vlastní přátele a pak nás koloběh dějin neúprosně semele...

Na další knihu chystané trilogie Karin Lednické se moc těším. Troufám si říct, že se na poli české literatury objevila další talentovaná autorka, která se hned svojí prvotinou řadí po bok Mornštajnové a Tučkové. Přeji jí, ať má dostatek času a chuti psát a děkuji za milé věnování, které mi do Šikmého kostela napsala. 

Název knihy Šikmý kostel
Autor Karin Lednická
Žánr
Nakladatelství
Rok vydání 2020
Počet stran 400
ISBN 978-80-88362-00-5
Nákup knihy www.knihyabz.cz
Databáze knih www.databazeknih.cz

středa 10. června 2020

Hříšní světci - magie a krev

Hříšní světci jeden čas rozhýbaly bookstagramerské vody a četli je snad všichni. Tedy až na ty z nás, kteří, jakmile je poprask kolem nějaké knihy příliš velký, ji okatě ignorují a přečtou si ji, až vášně kolem opadnou. Ale úplně volné mi to nebylo, jen bylo tolik jiných knih, které jsem právě musela číst a kupovat, že se na Hříšné světce dostalo až teď.

Hříšní světci mají dva hlavní hrdiny, kteří se ve vyprávění střídají a pochopitelně stojí na opačných stranách barikády. Doslova. Kaljazin a Tranavie proti sobě stojí v příliš dlouho trvající válce, která ničí obě země. Naďa je poslední ze svatodějů - lidí vyvolených bohy. Je vychovávána v klášteře, kde jí učí pokoře, úctě a také, vzhledem k probíhající válce, základům boje a magie. Naděžda totiž umí mluvit s bohy, kteří jí propůjčují své schopnosti.
Serafín je tranaviánský princ, ale do zhýčkanosti má daleko. Je válka a on většinu času tráví po boku svých jednotek na bitevním poli. I on je obdařen magickými schopnostmi, ale ty pramení pouze z něj. Respektive z jeho krve. Pro Naděždu je ztělesněním kacířství.

Jednoho dne na klášter, ve kterém Naděžda žije svůj do té chvíle nudný život, zaútočí nepřátelský oddíl a ona musí uprchnout od svých přátel a všeho, co znala. Princ čelí dvorním intrikám a aby toho nebylo málo, objeví se ještě pohledný a velmi mocný chlapec s temnou duší...

Postavy byly přesně takové, na jaké jste v žánru young adult zvyklí. Naděžda má tu správnou dávku naivity, která ale mohla pramenit z toho, že vyrůstala v izolaci a navíc pod přísným dohledem (ať už bohů nebo obyvatel kláštera). Ale přišla mi uvěřitelná a celkem mě i bavila, nebýt těch trochu nudných úvah.
Hate to love romance na sebe nenechá dlouho čekat a když pak potká Naďa Malachiáše, logicky bojuje s touhou ho zabít a zároveň zlíbat. Romantická linka mě až tak neoslovila a byla čistě v duchu čtení pro náctileté (na rozdíl od knih S. J. Maasové ♥).
Serafín nakonec nebyl až takovej drsoň, jak se zdálo na začátku, ale úplně si mě nezískal, přišel mi nepropracovaný. Zato Malachiáš… chlapec obestřený tajemstvím a temnotou. Ten se mi líbil a moc! Škoda toho konce (uvidíte sami).

„Ani bohové nebyli vševědoucí. Tranaviánci kdysi přišli na způsob, jak se zcela skrýt před jejich zraky; koneckonců to byl jeden z důvodů, proč tato válka vůbec začala. Díky tomu mohli vyvíjet nové způsoby využívání temné magie a bohové se o tom vůbec nedozvěděli. Jak děsivé.“

Hodnocení: 90 %

Hříšní světci jsou autorčinou prvotinou a já věřím, že jak bude série pokračovat, bude se její styl vybrušovat. Je tomu tak většinou.
Především oceňuji originální nápad náboženské rozdílnosti - magie krve proti magii bohů. Nečisté proti zdánlivě čistému. Autorka nás s tím vším seznamovala postupně a moc se mi to líbilo.

Líbil se mi i fantaskní svět inspirovaný Ruskem (včetně mapy na začátku knihy), jehož polovinu opustili bohové, zatímco na té druhé je lidé stále uctívali.
A ačkoli to nebylo tak dobré, jako Medvěd a Slavík a Dívka ve věži od Katherine Arden, už teď se těším na pokračování.

Přiznám se, že fantasy využívající slovanskou mytologii mě baví (i přes ta krkolomná jména), takže teď nejspíš bude logicky následovat čtení Grišy. Máte ještě nějaké tipy na podobné knihy?


Název knihy Hříšní světci
Autor Emily A. Duncan
Žánr YA fantasy
Nakladatelství
Rok vydání 2020
Počet stran 392
ISBN 978-80-7585-742-2
Nákup knihy www.knihydobrovsky.cz
Databáze knih www.databazeknih.cz

středa 3. června 2020

Nevyzpytatelné jsou cesty osudu

Tentokrát začnu netradičně, a to
zkopírovanou anotací, protože ta skvěle vypovídá o obsahu knihy.


Rozmarní bohové usedli opět ke stolu, aby rozehráli další ze svých tragikomických her. Osudy tří smrtelníků se nečekaně protnou na území Danrijského království. Jedné z největších říší v západní části Estellského kontinentu, kde vedle sebe po dlouhá staletí žijí lidé, nelidé i bytosti, pro něž v dnešním jazyce již nemáme jmen.
Pipin, prostoduchý elfí kouzelník, odchází s důležitým posláním do drsného světa, rozprostírajícího se za hranicemi rodné vesnice. Cestou potkává Eiri, zlodějku toužící zažít opravdové dobrodružství a Sebase, hraničáře ženoucího se pouze za pomstou a penězi.Nesourodá trojice dostává nabídku, která se prostě neodmítá. Blyštivé zlaťáky jsou koneckonců nejenom potěchou oka všech hrabivců, ale je jich zapotřebí i pro každodenní přežití. Získat je, už tak snadné ovšem není a čím více po nich srdce jednoho prahne, tím vyšší cenu za to musí zaplatit.Nevyzpytatelné jsou cesty osuduA stejně tak neexistují hranice zlomyslnosti bohů.“


Dva nadšení blogeři a milovníci fantasy se rozhodli společnými silami sepsat knihu a vydat ji samonákladem, což chtělo hodně odvahy a ochotných kamarádů, kteří by jim s tím pomohli. Podařilo se a v dubnu vyšla brožovaná knížečka čítající něco přes tři sta stran v nákladu sto kusů
A autoři to dotáhli ještě dál - těch sto výtisků se rozhodli darovat výměnou za recenze a doporučení. Víc najdete přímo na jejich blogu, třeba tam jedna knížka čeká i na vás.

Hodnocení: 70 %

Začnu pozitivy
Ústřední nesourodá trojice hrdinů byla dokonalá. Než se jejich cesty střetly, každý z nich si vysloužil vlastní, poměrně rozsáhlou část příběhu. Trpaslík/elf Pipin mě rozesmával pokaždé, když něco vypustil z té své hladce oholené pusy a se zlodějkou Eiri bych si určitě rozuměla.
Hraničář byl dost svůj (celou knihu) a to se mi líbilo.
„Hraničář šel zabíjet a nic mu nemohlo stát v cestě. Jeho nepřáteli nebyli hospodští rváči, nýbrž jeho vlastní démoni, jež na sebe vzali jejich podobu. Sebas kráčel po cestě pomsty a jen prolitá krev mohla utišit jeho hněv.“

Nevím, jestli oba autoři mluví/píšou tím vznešeným jazykem fantasy, ale zprvu jsem hltala každý kouzelný slovní obrat. Bohužel se mi po pár desítkách stran začaly nekonečné řady přídavných jmen poněkud zajídat.
Rozpuštěné dlouhé tmavé vlasy jí čechral příjemný svěží vánek a její drobné dívčí rty se zkřivily v jízlivém úšklebku, když…“ Jo, je to dlouhé.
Přiznám se, že mě ty popisy (ačkoli poetické) v téměř každém odstavci, dostaly do čtecí krize, takže jsem si od knihy musela pár dnů odpočinout u Bryndzy. 

Ke konci je naštěstí přímé řeči víc a taky je tam docela akční závěrečná bitva, u které jsem vlastně nevěděla, jestli fandit trojici hrdinů nebo obávaným bratrům Malletům (respektive tomu nejmladšímu z nich).

Co se mi nelíbilo?
V prvé řadě obálka, která mi spíš evokuje nějaké sci-fi, než fantasy. A ilustrace uvnitř (zdařilé) zase nekorespondují s obsahem, respektive ho předbíhaly o několik stran.

Nelíbily se mi některé epizodní postavy, především čarodějka, která se z ničeho nic objevila, aby… co vlastně? Chápu, že měla nalákat na další díl série, ale když se objevila 13 stran před koncem, byla mi vlastně docela fuk. A tím pádem se mi nelíbil ani konec.

Veliký dík patří oběma autorům. 
A protože jsem knihu dostala zdarma, pošlu ji zase dál prvnímu, kdo si o ni napíše. :) 

středa 27. května 2020

Rozhovor s Alešem Novotným o knihách a víně


Většina českých bookstagramerů zná Aleše Novotného nejen díky jeho románové prvotině Pamatuj na smrt (recenze), ale i proto, že aktivně sleduje knižní komunitu a na oplátku podporuje instagramové knihomoly. 

Aleš Novotný (*1990) se psaní věnuje od třinácti let a románová prvotina mladého autora z jižní Moravy nese název Pamatuj na smrt (Yoli, 2019). Sklízí jedno nadšené hodnocení za druhým, na Databázi knih má stabilně přes 90 %, a na konci ledna si čtenáři dokonce vyžádali dotisk. Zeptali jsme se ho na romány, které teprve připravuje i na to, jestli při psaní pije víno.

Celý mnou vedený rozhovor si můžete přečíst na kulturním portálu Chrudimka.cz.