Výchovný ústav (Tananarive Due)

Jsou příběhy, které děsí. A pak jsou příběhy, které děsí proto, že se skutečně mohly stát. Výchovný ústav patří k těm druhým 

V Americe 50. let stačilo mít jinou barvu kůže, abyste měli problém. Tananarive Due v tomto románu ukazuje, jak daleko to mohlo zajít. Teprve dvanáctiletý Robie Stephens je odsouzen za to, že se zastal své sestry a při potyčce nakopl staršího chlapce, který ji obtěžoval. Ano, Robie je černoch, takže není důležité, co udělal, ale jakou má barvu pleti.

V Chlapecké škole jsou děti převychovávány tvrdou prací a ještě tvrdšími tresty. A ve zdech přebývají duchové chlapců, kteří nikdy nedostali šanci odejít.

Výchovný ústav je román o tom, jak snadno může dítě zmizet – a jak těžké je dovolat se spravedlnosti

Kniha sleduje dvě linie: Robieho boj o přežití v prostředí, kde není násilí chyba systému, ale jeho metoda, a jeho starší sestru Glorii a tetičku, které jsou odhodlané udělat vše pro to, aby ho dostaly ven.

Ano, jedním z důležitých témat, které tento román otevírá, je násilí v dětském vězenství. Autorka je známá pro svůj důraz na afroamerickou historii, rasovou nespravedlnost a horor, který nevyrůstá z nadpřirozena, ale brutality systému. Výchovný ústav, jak v poznámce dodává, je sice fikce, ale inspirovaná skutečnými událostmi a lidmi. A právě to z něj dělá jeden z nejmrazivějších příběhů, které jsem za poslední roky četla.

Haddock se zvedl na nohy a s každou větou, která se mu hrnula ze rtů, přistoupil k Robertovi o krok blíž. „Ústav patří mně. A tady u mě nikdo nekleje, nikdo neodmlouvá, nevzpouzí se ani se nechová jakkoli neuctivě. Každý muž je tady ‚pán‘ a každá žena ‚paní‘. Když ti někdo řekne, ať něco uděláš, tak ho hned poslechneš. Jinak budeš mít záda na kusy. A pokud se pokusíš utéct, nejen že tě tady nechám do jednadvaceti, ale potrápí tě psi, hole nebo kulky. Jistojistě si budeš přát, aby ses býval nikdy nenarodil.

Pokud tento typ knih vyhledáváte, musím vám rozhodně doporučit knihu Madly Pospíšilové Karasové – V pekle jsme všichni Hébert. Autorka na něco málo přes sto stranách zpracovala svědectví malého chlapce o utrpení dětí v křesťanských sirotčincích. Velmi silné čtení.

Největší hrůzu v tomto příběhu nepůsobí přízraky mrtvých chlapců, ale živí lidé

Due nepíše laciný horor. Nadpřirozena je tu tak akorát: podtrhuje skutečné zlo, ale nepřehluší ho. Skutečný děs totiž působí realita té doby: rasová segregace, zneužívání moci, násilí schované za slovo „výchova“, systém nastavený tak, aby umlčel všechny svědky...

Proto si troufám říct, že knihu především hlavně ti, kteří zvládají číst těžká témata. 

„Herna není to nejhorší. Na Boot Hill se nedostaneš z herny. Po herně se nechceš schoulit a umřít.“

Pokud jde o zasazení do doby a prostředí, autorka píše s obrovskou jistotou. Atmosféra 50. let na jihu USA je tak dobře vylíčená, že cítíte prach cest, dusno léta, slyšíte šumění kukuřice a štěkot psů... kteří jsou připraveni vás roztrhat. 

A ano, trochu jsem tam cítila bezvýchodnost Shawshanku a Zelené míle Stephena Kinga (ostatně doporučení pod anotací je od něj a Joe Hilla) a moc se mi to líbilo.

Abych jen nechválila, bylo tam pár zbytečně rozvleklých pasáží, kvůli kterým vyprávění ztrácelo tempo, ale bohatě mi to vynahradil konec. A přiznám se, že na začátku mi trochu dělaly problémy opticky podobná jména (RedBone – Boone – Blue – Robert).

Zmínit musím nádhernou obálku, kterou ilustroval jeden z mých nejoblíbenějších ilustrátorů – Jiří Dvorský.

Příběh, který je těžké číst a ještě těžší zapomenout

Výchovný ústav je temný, silný a emocemi našlapaný tak, že se vám usadí hluboko pod kůží. Zdařile pracuje s nadpřirozenem, ale to nejděsivější na něm jsou lidé. A právě proto je tak uvěřitelný. Přiznávám, že ve mně ten příběh bude ještě dlouho znít...

Za recenzní výtisk a zážitek moc děkuji úžasnému nakladatelství Pavel Dobrovský - BETA s.r.o., kde taky knihu koupíte s moc hezkou slevou. 💙