sobota 25. května 2019

Stephen King: Outsider (Skutečnost je tenký led).

Malým městečkem v Oklahomě otřese hrůzná vražda chlapce. Místní policie tak otřesný čin nepamatuje. Detektivu Ralphu Andersonovi nedělá problém najít zločince - je jím místní trenér baseballové ligy. Mají několik očitých svědků, kteří si jsou naprosto jisti, že ho viděli nejen v blízkosti zabitého chlapce, ale i v šatech od krve večer po vraždě. Ale Terry Maitland má neprůstřelné alibi - v den zločinu byl v jiném městě na konferenci a dokonce je i na videozáznamech z té doby. Zároveň se ale jeho otisky nachází na místě činu. Policisté jsou postaveni před nevysvětlitelnou záhadu a začínají uvažovat nad tím, že měl Kouč T komplice nebo snad dokonce dvojče. Jak je možné, aby byl jeden člověk na dvou místech zároveň?

úterý 14. května 2019

Je to jinak, mami

LGBT román od slovenské autorky


Boris žije obyčejný život - pracuje jako redaktor v hlavním městě, občas se jde bavit do klubu, o víkendech jezdí za babičkou na vesnici a dává přednost mužům před ženami. Nikdo z rodiny a kolegů netuší, že je Boris gay. Ví to jen pár přátel z klubu a nejlepší kamarádka Sofie. Když Borisovi ztroskotá dlouhodobá známost (prostě proto, že se jeho přítel ožení), potlouká se po barech a snaží se žít dál jakoby nic. Než potká modrookého Michala.

středa 8. května 2019

Světla na obloze (Lisa Lueddecke)


„Světla tančila. Říkalo se jim většinou lós, což bylo slovo převzaté od pradávných pěvců, kteří jej
přeložili z run vytesaných do jeskynních stěn. Světla se vlnila a měnila svůj tvar a připomínala vlnky na jezeře, do kterého někdo hodil oblázek."

V daleké zemi na severu, na ostrově zvaném Skan, je vesnice sousedící s mořem a pustinou. Její obyvatelé mají tváře zvrásněné neustálými nápory větru, sněhu a bojem o přežití v nehostinném světě. Nad jejich hlavami noc co noc září hvězdy představující obrazce - Vlk, Válečník... a v samém středu nádherná Bohyně, strážkyně ostrova. Jednoho večera hvězdy zrudnou, to se nestalo už sedmnáct let. Naposledy trvalo jen pár dní, než přišla epidemie, před kterou hvězdy svou barvou varovaly, a vzala si mnoho životů. Zemřela i matka Ósy, tehdy několikatýdenního miminka. Teď je Ósa téměř plnoletá a její život se znovu obrátil vzhůru nohama, když hvězdy zrudly. Vesnicí se šíří děs - kdo všechno zemře tentokrát? A proč je Bohyně neochrání?

úterý 7. května 2019

Kdo má pod čepicí

Marie Rejfová: Kdo má pod čepicí. Mystery Press, Praha, 2017. 40 stran.

Kdo má pod čepicí je novela začínající české autorka Marie Rejfové. Zároveň otevírá sérii humorných detektivek Josefína Divíšková. Ta pojednává o malířce z Prahy, kterou okolnosti donutily navrátit se do maloměsta a učit na místní umělecké škole a ještě navíc obývat dům spolu s puntičkářskou sestrou a její rodinou. Tento způsob života zdá se jí poněkud nevyhovující, nudný, než městečkem zahýbe skandální čin - Josefínin spolupracovník je nalezen ve škole mrtvý. Josefína se chtě nechtě zaplete do případu a její život je náhle o něco víc vzrušující (že by to bylo i tím pohledným vyšetřovatelem?).
Rejfové se podařilo vykreslit život svérázné malířky netradičním, humorným způsobem. Pobaví vás její vnitřní monology, postřehy i situace, do kterých se dostává (umíte si představit, kolik úsměvných scén zažije při hodině keramiky s předškolními dětmi?).
Za zmínku stojí, že autorem obálky a ilustrací je přední český výtvarník Daniel Špaček.
Byla to kraťoučká oddechovka, předkrm slibující pokračování v podobném duchu, které vyšlo už v plnohodnotném knižním balení pod názvem Kdo jinému jámu kopá. Tato autorka má zajisté co nabídnout a nudit se s ní nebudete.

Za poskytnutí recenzního e-booku děkuji nakladatelství Mystery Press. Novelku a první čtyři kapitoly románu Kdo má pod čepicí zakoupíte na webu nakladatelství (http://www.mysterypress.cz/marie-rejfova-kdo-ma-pod-cepici.html).

pondělí 6. května 2019

Michael Kardos: Dřív než ji najde (Recenze)

Michael Kardos: Dřív než ji najde. Mystery Press, Praha, 2017. 368 stran, překlad Monika Pavlisová.

Šest hvězdiček z pěti

******


Rodinné drama s příměsí thrilleru je spolu se severskými detektivkami právě v kurzu a novinka amerického spisovatele Michaela Kardose bývá srovnávána s bestsellery jako je Dívka ve vlaku Pauly Hawkins a Zmizelá od Gillian Flynn. Oba populární romány jsem četla a musím konstatovat, že Dřív než ji najde nesází jen na "čtivost", nebo kvalitní propagaci.

Příběh se odehrává ve třech časových rovinách - přítomnosti roku 2006, v roce 1991 a 1965. Úvod a závěr je rámcově uzavřen blogovým zápiskem Starého muže za psacím strojem, bývalého novináře z malého městečka Silver Bay posedlého patnáct let starým případem Millerových. Kamioňák Ramsey Miller jednoho zářijového večera brutálně zavraždil svoji ženu a tříletou dceru Meg buď zabil, nebo unesl neznámo kam, neboť se dosud jeho ani její tělo nenašlo. Vzápětí se čtenář dozvídá, že malá Meg vyrostla v utajení pod jménem Melanie u tety a strýce v Západní Virginii. Život v programu na ochranu svědků přináší svá úskalí a poté, co Meg zjistí, že je těhotná, vzepře se pěstounům a dychtíc po svobodě se rozhodne poznat strašáky z dávné minulosti.

Autor rozehrává se čtenářem šachovou partii a spolu s hlavní hrdinkou postupně odkrýváme pravdu o tom, kým byla i kým je. Psychologie postav je přímo mistrovsky odvedená práce, ať už jde o myšlenky pubertální dívky nebo bývalého kriminálníka Ramseyho Millera. Kardos zalidnil svoji knihu zajímavými postavami, jež se vymykají škatulkám a mnohdy překvapí, ačkoli platí, že děti jsou formováni rodiči a prostředím, v němž vyrůstají. Hrdinové jednají uvěřitelně, realisticky, logicky. Autor je i mistr vnějších popisů: "Ve skutečnosti by o něm asi neřekla, že je hezký. Předpoklady pro to měl všechny: důlek na bradě, modré oči, dokonalé vlasy, ale dohromady to k sobě příliš neladilo. Jako by je někdo objednával samostatně." S. 139.
Retrospektivní pasáže jsou věnovány stěžejním postavám (rodičům Meg - otci Ramseymu, matce Allie) a jejich vnitřním světům, úvahám… Ramsey, který zpočátku figuruje jako chladnokrevný vrah, byl možná i citlivým mužem, který miloval svoji rodinu, rybaření, hudbu, západy slunce… Za zmínku stojí i zdařilé grafické zpracování blogového zápisku, dopisu FBI i záznamů o policejním zatčení.


Užila jsem si i popisy každodenních drobností, detailů (v tomto ohledu mi Kardos připomíná stylem psaní Stephena Kinga): „Pizza byla studená a tvrdá, ale on si ji vychutnával. A takhle to teď měl se vším: země a nebe zalité barvami. Hudba kapely, která v útrobách rezonuje s mnohem větší silou. Fixa, která klouže po papíře, auto, které projíždí před domem. Hudba v televizi v obýváku nabírala sílu do dramatického crescenda. Sušička v prádelně rytmicky duněla: b-b-da, b-b-da…" S. 89.
A přesně takhle jsem si vychutnala celou knihu do poslední tečky. Nenapadá mě nic, co bych vytkla. Příběh vygradoval a já nakonec zůstala prostě zírat. Pro mě je to nejlepší kniha, jakou jsem letos četla. Prostě ty popisy života obyčejných lidí, kteří vezmou věci do vlastních rukou miluju.

Novinka nakladatelství Mystery Press je první u nás vydanou knihou Michaela Kardose, který ale není v literárním světě nováčkem. Obdržel již ocenění za román Třídenní aféra (snad se co nevidět dočkáme překladu).Děkuji nakladatelství Mystery Press za poskytnutí recenzního e-booku a obratem objednávám voňavý, hmatatelný výtisk, protože Dřív než ji najde je mnohem víc než knižní jednohubka. Je to několikapatrový čokoládový dort. Se šlehačkou.

Štvanice vás nenechá vydechnout

Loupeže s humorem

Janet Evanovich, Lee Goldberg: Štvanice. Překlad: Alžběta Lexová, Mystery Press, Praha 2017.

Druhá kniha začínající série Nick Fox a Kate O'Hareová[1] vás vrhne rovnou do akce. Nečekejte zdlouhavé představování postav, nebo popisy prostředí. Hned v první větě je výbuch banky předzvěstí, že v podobném duchu bude celá kniha - exploze, loupeže, střílení, kradená auta, honičky, tajné komory, převleky, odposlechy, lámání kostí a výhružky… Nejedená se ale jen o nezáživné popisy přestřelek, ale akce je dokonale vyvážena příběhem a celé je to okořeněno vtipnými dialogy.

Ústřední dvojici tvoří jeden z deseti nejlepších zločinců současnosti Nick Fox. Samolibý, bohatý, geniální a samozřejmě pohledný. Čtenáře si rychle získá svou nápaditostí. Místo toho, aby za minulé skutky seděl ve vězení, pomáhá FBI řešit nejobtížnější případy. Nick není typický zloděj, hledá výzvy, rád se předvádí a má i smysl pro estetiku: "Hodnotu umění pro mě určují tři věci - kdo ho vlastní, jak obtížné je ho ukrást a jaké pocity ve mně vyvolává. Jeho tržní hodnota a výnosnost jsou až na posledním místě."[2] Parťákem je mu Kate O'Hareová, jedna z nejlepších agentek, která mu byla pět let v patách, než ho dopadla a poslala za mříže. Tudíž je jím tak trochu posedlá (a to i fyzicky) a navíc je přesvědčená o tom, že ho dovede ohlídat, ačkoli on ji nejednou překvapí. Připomíná mi trochu Sandru Bullock ve filmu Slečna drsňák - divoká workoholička, úzkostně lpící na zákonech, která o sebe příliš nedbá. Bohužel se autoři nevyvarovali typických klišé - policistka snídá míchaná vajíčka, cpe se hamburgery a veškerá její profesionalita je ta tam, jakmile se na obzoru objeví Nick, ze kterého se jí podlamují kolena, a přesto si ho nechce pustit k tělu. Jiskření mezi nimi je však jen okrajovým motivem.

Jsou postaveni před nelehký úkol - někdo z muzea ukradl bronzového kohouta z dynastie Čching, o jehož navrácení usiluje čínská vláda. Dvojice musí najít pachatele, sestavit tým připomínající Dannyho parťáky a navrátit ukradenou sochu muzeu. Štvanice probíhá napříč světovými metropolemi (Los Angeles, Skotsko, Šanghaj, Palm Beach, Montreal, Washington). Jestli mám něco vytknout, tak prvoplánovost některých postav. Ústřední zlosyn působí ploše a bohužel ani o ústřední dvojici se toho, pokud jste nečetli předchozí díl, příliš nedovíte.

Janet Evanovich je americká bestsellerová autorka a Lee Goldberg úspěšný scénárista. Takže pokud hltáte americké krimi seriály, Štvanici si užijete. Vyprávění je lineární, bez zbytečných vsuvek, jedna akce střídá druhou, a když se něco může zvrtnout, samozřejmě se to stane. Přesto není čas na nějaké obavy o hrdiny, protože tak nějak tušíte, že se z problému buď vykecají, nebo vystřílejí. Rychlému tempu napomáhají i dialogy, které vás zaručeně pobaví.
Není to kniha, nad kterou by zaplesalo srdce vysokoškolského profesora literatury, je to kniha pro masy. Nebudete nuceni nad ní přemýšlet dlouho do noci, protože každá trable je na poměrně krátkém úseku vyřešena. Je to kniha pro obyčejné smrtelníky, kteří přijdou unavení z práce a chtějí se uvolnit. Je to kniha, kterou i maminka na mateřské zhltne za dvě odpoledne s báječným pocitem, že si odpočinula a pobavila se (tak jako já).

Za recenzní e-knihu velmi děkuji nakladtelství Mystery Press.
Knihu zakoupíte na eshopu nakladatelství.

Joe Hill - Ohnivý muž. Nejlepší kniha syna Stephena Kinga.

Joe Hill: Ohnivý muž. Beta - Dobrovský, 2016. 659 stran.

O tom, že se syn velkého Stephena Kinga potatil, už delší dobu nikdo nepochybuje. Jeho povídková kniha Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy získala prestižní ocenění za povídkovou tvorbu, podle románu Rohy vznikl stejnojmenný film s Danielem Radcliffem v hlavní roli. Je štěstí, že má King kvalitně píšícího nástupce. A románem Ohnivý muž se Joe Hill usadil vedle svého otce na pomyslný literární trůn.

Ohnivý muž je dramatickým příběhem těhotné ženy v post-apokalyptické době. Rozklad světa se stává spíše kulisou a my jsme svědky toho, jak nákaza odkrývá to nejhorší i nejlepší, co v lidech je. Dračí nemoc se šíří po celém světě, oběti hoří zevnitř přímo na ulicích. Vznikají nekontrolovatelné požáry, nikdo neví, jak se nákaza šíří. Bývalá zdravotní sestra Harper se infikuje nebezpečným virem při práci v nemocnici. Harpeřino manželství se zdá bez jediné poskvrny do chvíle, než na sobě hrdinka objeví první známky dračí plísně - černé spirály na kůži jakoby poprášené zlatým práškem. Z milujícího manžela se stává agresivní maniak, který chce připravit o život nejen ji a jejich nenarozené dítě, ale všechny nakažené „hořáky". Konec světa je také ideální doba pro rozvoj sekt a matka Carol jakoby z oka vypadla té bláznivé fanatičce z Kingovy Mlhy. Prostor je věnován i postavení jednotlivců proti mase (a to nejen nakažených proti zdravým).
Lidi, kteří mají moc, si vždycky umějí ospravedlnit hrozné věci ve jménu většího dobra, jedna vražda tam, trošku mučení sem. Věci, které byly nemorální, kdyby je udělal obyčejný člověk, začnou být morální." Postavy působí plasticky, uvěřitelně, výrazněji vystupují ženy a děti, mužským hrdinům není dán takový prostor. Joe Hill přiznává, že jedním z lidí, kteří jej inspirovali je i jeho otec.
„Zapomněly, kdo jsou. Zapomněly svá jména, hlasy svých matek, tváře svých otců." Ten odkaz na Temnou věž musí praštit do očí každého.

Autor umí velmi zdařile navodit atmosféru. „Stromy byly jen duchové sebe samých v kouřovém světě přikrytém nízkými mraky a padajícím sněhem. Umírající odpoledne bylo cítit borovými šiškami pálenými v popelníku."
Nechybí ani ironie. Jak poznáte, že je konec světa? „George Clooney vzplál na humanitární misi v New Yorku."
Jestli bych měla něco vytknout, tak snad jen prvoplánovitost romantické linky.
Je poznat, že si grafik s obálkou vyhrál a pochválit musím i překlad a redakční práci (chybiček je tam pramálo).
Joe Hill pracoval na románu čtyři roky a je to znát. Je to napínavé, uvěřitelné čtení, které ve vás nezanechá jen dojem z dobře napsaného příběhu, ale je i zajímavou sociální sondou. Opravdu znamená manželství „v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?". A bude Harper schopná odnosit dítě, i když je nakažená? Kde končí lidská morálka ve světě bez zákonů? Co všechno s lidskou psychikou svede strach a manipulace? A jak důležité je ve zničeném světe přátelství?
Joe Hill prostě píše skvěle a já se těším, s čím dalším ještě přijde.

Michael Andreas Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas

Michael Andreas Ende je znám především pro svůj nesmrtelný Nekonečný příběh. Stejně jako jeho otec, Edgar Ende, se zabýval filosofií a pomocí svých knih celý život bojoval proti tzv. "bezvýznamnosti světa". Podle něj se mezi lidmi začíná šířit tzv. „nicota", která připravuje svět o fantazii a romantiku.
Děvčátko Momo a ukradený čas


Kniha vyšla německy v roce 1972, česky v Albatrosu roku 1979 a 2005. Za svůj pohádkový román obdržel Cenu německé dětské knihy. Roku 1987 byla kniha převedena také do filmové podoby. První české vydání ilustrovala Květa Pacovská, žákyně Emila Fily, její práce získala řadu ocenění na celém světě, včetně Ceny Hanse Christiana Andersena (1992).
Ústředním motivem knihy je osamocené dítě v konzumní společnosti, která ničí základní lidské vztahy, jako je přátelství a láska.
Kniha je rozdělena do tří dílů a jednadvaceti kapitol. Děj se odehrává ve velikém městě. Na jihu toho města leží zbytky amfiteátru, ve kterém se v jedné z komůrek ve zdi zabydlelo děvčátko Momo. Nikdo nevěděl, kolik je holčičce let, měla neposlušné černé vlasy a veliké krásné oči. Chodila v dlouhé sukni z křiklavých záplat, a aby jí nebyla zima, nosila staré pánské sako. Sama si vybrala jméno a utekla z dětského útulku. Holčička ale nezůstala sama, sousedé ji chodili navštěvovat a různě jí pomáhali. Uměla totiž něco zvláštního - uměla naslouchat lidem jako nikdo jiný. A nenaslouchala jen lidem, ale také zvířatům, dešti a větru v korunách stromů. Všechno k ní mluvilo vlastní řečí. Momo se stala rádkyní lidí z města. A děti si s ní rády hrály.

Našla si dva nejlepší přátele - starého Beppa Koště, metaře. Mlčenlivého a hodně přemýšlivého muže. Druhý nejlepší přítel byl mladý Gigi, který si hrozně rád vymýšlel a snil že jednou bude bohatý a slavný.
Momo skoro nic nepotřebovala, jediné bohatství malé Momo byl čas a její přátelé.
Pak se ve městě objevili šedí muži. Jen Momo je zpozorovala. Měli šedé tváře, šedé oblečení, tvrdé klobouky a kouřili šedé doutníky. Také se v jejich blízkosti vždycky ochladilo. Šedí muži chtěli lidi připravit o jejich čas. Šedým mužům se úspěšně dařilo přesvědčovat lidi, že mají pracovat stále rychleji, aby uspořili čas a později si ho užili. Lidé nemají čas cokoli oslavit, snít a natož pak chodit za Momo, aby jim naslouchala. Začali pracovat pro peníze a ne pro lásku k práci.
„Jako by nikdo nepozoroval, že si ve skutečnosti něco jiného, cenného odpírá, zatímco šetří čas. Nikdo nechtěl přiznat, že jeho život je stále chudší, jednotvárnější a že je v něm pořád víc chladu. Kdo to přesto pociťoval neobyčejně zřetelně, byly děti. Neboť ani pro ně teď nikdo neměl čas. Ale Čas je Život. A Život přebývá v srdci."[1]

Momo se rozhodne navštívit své dospělé přátele, ale ti ji odbudou, a ačkoli slíbí, že se za ní zastaví, nikdo si nenajde čas. Večer ji navštíví šedý muž. Má pro ni spoustu krásných věcí, které jí chce dát za to, že nebude své staré přátele zdržovat. Nakonec se jí přizná, že lidem čas loupí, skladují ho v trezoru, jinak by zemřeli hladem.
Do amfiteátru přišla za Momo velká želva, na jejímž krunýři se objevil nápis, aby ji Momo následovala. V tu samou chvíli po ní vyhlásili šedí muži pátrání, takže ji želva zachránila. V ulici Nikdynebyla v domě Nikdenení našli mistra Hóru, strážce času.
Šedí muži dostanou strach, že Momo od mistra dostane nějakou zbraň a tak se rozhodnou ji připravit o přátele. Čas pro ni pak bude jen břemenem, když bude pořád sama. Mistr Hóra vysvětluje Momo podstatu šedých mužů.
„…vznikají a existují z něčeho, co je mrtvé. Stravují čas patřící lidem. Ale tento čas jako by zemřel, jakmile je o něj připraven jeho skutečný vlastník. Neboť každý člověk má svůj vlastní čas. A tento čas je živoucí a znamená život jen tak dlouho, pokud svému vlastníku opravdu patří."2
Lidský čas sídlí v srdci v podobě překrásných, omamně vonících květů. Šedí muži je loupí, zmrazují, ulamují jim lístky, suší je a z nich si pak stáčejí své doutníky. Momo se podaří dostat do jejich zásobárny a zabránit jim, aby se dostali dovnitř. Šedí muži se rozplynou a všechen ukradený čas se vrátí zpět do lidských srdcí.
Jana Čeňková píše ve své knize Vznik a vývoj žánrové struktury literatury pro děti a mládež, že: „V poslední třetině 20. století se postavy sirotků a opuštěných dětí přesunuly do pohádkových románů a jejich osud byl zřetelně konfrontován s osamělostí a cizotou technokratické společnosti."
Osamělé dítě zachraňuje svět, který odmítá fantazii, lásku a porozumění a v důsledku toho se dostal na pokraj zkázy.
Momo, která si rodiče nepamatuje, po nich nepátrá, ani je nepostrádá. Netušíme, kde vyrůstala, ale zdá se velmi moudrá a rozumná.

Ende zde tematizuje dopad konzumní společnosti na děti - dospělí jim kupují drahé hračky, aby jim dokázali, jak je mají rádi, ale s takovými hračkami si děti neumí hrát, protože nepodněcují jejich fantazii.
V knize od sebe reálný a fantastický svět není nijak oddělen, šedí muži se pohybují v normálním městě.
V knize se opět objevuje postava želvy, jako v Nekonečném příběhu, symbolizuje jak dlouhověkost, trpělivost, životní moudrost, tak i vytrvalost. Želva je zde aktivním hrdinou, na rozdíl od Nekonečného příběhu pomůže hrdince a zachrání ji před šedými agenty.
Mistr Hóra mění svůj vzhled od mladíka po starce a dává tak najevo svoji časovou nezařaditelnost. Zdá se být personifikovaným věčným trváním času. Není však stvořitelem času, ale pouze jeho správcem.
Květy času symbolizují čas sám, jeho průběh obsahující zrod i zánik. Momo ve chvíli uvadání květů poznává pomíjivost. Zároveň si ale s každým novým květem uvědomuje nekonečnost času. Ende v tuto chvíli apeluje na čtenáře. Vybízí je k tomu, aby se nezabývali jen minulostí a nemysleli jen na budoucnost, ale aby vnímali i krásu a sílu přítomnosti, právě míjejícího okamžiku.

Tematizuje se tu také smrt. Mistr Hora je dotázán, zda je Smrt. Odpovídá na to vyhýbavě: „Kdyby lidé věděli, co je Smrt, nebáli by se jí." Želva, která mistra doprovází, bývá vnímána jako symbol nesmrtelnosti. S umíráním se Momo setkává na místě, kde čas vzniká. Pozoruje obrovské kyvadlo nad vodou. Vždy, když se přiblíží k okraji jezírka, vykvete na jeho hladině krásné poupě. Jakmile se kyvadlo začne vracet, květina uvadá a mizí. Když zvadne první květina, Momo se málem rozpláče. Pak ale zjistí, že s každým zhoupnutím kyvadla vznikne další květ a každý z květů se Momo zdá být tím nejkrásnějším. K času i životu patří vznik a zánik.
Kniha je věnována dětem od osmi let, ale podle mého názoru je tam řada odkazů pro dospělé čtenáře, které může četba motivovat k tomu, aby se zamysleli nad tím, jak nakládají se svými květy času.


1 M. Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas. Albatros, Praha 1979. Str. 95.
2 M. Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas. Albatros, Praha 1979. Str. 201.

Václav Řezáč - Černé světlo

Václav Řezáč: Černé světlo. Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1961, 295 stran.
Citace z Černého světla jsou z vydání Státního nakladatelství krásné literatury a umění z roku 1961. Strany, ze kterých citace pochází jsou uvedeny v kulatých závorkách.

Černé světlo je monografický psychologický román z roku 1940. Název je možno chápat jako symbolické zobrazení zla v člověku, které se postupně rozlévá v celém jeho nitru.
Dílo bylo ve své době ceněno kritikou, která přirovnala autora k Dostojevského umění sestupovat do hlubin rozpadající se duše a postihovat v člověku složitost stavů.

Ústřední postavou je Karel, typický případ méněcennosti, vyvolané málo odolným organismem a matčinou výchovou. Karel je slabý a síly se bojí a zároveň na ni chce vyzrát.
Jeho snaha dosáhnout pomyslného vrcholu ve společnosti není snahou vypořádat se s nespravedlností, nebo nuzným původem, ale mravním kazem.
Příběh je vyprávěn v 1. osobě, tedy je to bilance života, nenásleduje však smrt, ale ztráta iluzí. Karel je v románu charakterizován jeho samotnou zpovědí, jeho činy, ale také pomocí vnitřních monologů, které se v knize hojně vyskytují.

Jiří Opelík v Lexikonu české literatury uvádí: „Retrospektivní výpověď hlavní postavy o vlastní cestě k hrůzné ničemnosti, odhaluje zlo v "červivém člověku" jako výsledek neschopnosti vyrovnat se s obsesemi z dětství, pocitu méněcennosti a sociálního outsiderství."
Významový těžištěm románu je otázka dobra a zla člověka. Jsme nasměrováni k poznání, že i zlo v sobě obsahuje zárodek dobra, stejně tak naopak.
Čtenář je postaven do zvláštní situace, protože na jedné straně vidí do nitra hlavní postavy a na druhé straně tu jde o sebeinterpretaci intrikána, který ničí životy lidí nenapravitelným způsobem. Hodnocení, zda je Karel opravdu skrz na skrz zlý nechává autor na nás. Myslím si, že i negativní postavy jsou díky průhledu do jejich nitra lidsky pochopitelné, čímž se problematizuje jednoznačnost jejich odsouzení.

Pro Řezáče není důležitá vnější charakteristika hrdiny, ale naopak charakteristika vnitřní, kterou vykresluje napříč celým románem. Zlo v hrdinově duši roste s jeho úspěchy pomocí lží a on bezohledně ničí všechny, kteří mu stojí v cestě. Hrdina nelituje ničeho a nikoho.
„Jak ho tak vidím padat z dobrého pijáckého rozmaru do zoufalství bezradného vdovce, jemuž byla svěřena výchova dospívající dcery, zplodí má zlomyslnost nového spratka… Smějte se se mnou! Jsem si od této chvíle jist, že není nic, co by se mi nemohlo povést." (S. 230.)
Hned v první kapitole popisuje Karel svoji nejranější vzpomínku z dětství. Jako dítě pozoruje potkana na dvorku. Seběhnou se dospělí a chtějí jej zabít. Malý Karel, citlivý chlapec chce zvíře zachránit, přestože se jej štítí, má jej zároveň rád. Ale setká se silnýma rukama řezníka Hordy: když křičel, aby potkana pustil, chytil ho řezník, vyzdvihl rukou do vzduchu a druhou rukou těsně u Karlova obličeje drtil potkana.
„Popadl mne za záda kabátu, zdvihl před sebe, a jak mě tak držel, mával mi potkanem blízko před obličejem. Na, na, tu máš myšičku, na! Viděl jsem střeva deroucí se ze zvířete horem i dolem, cítil jsem odporný puch, který z něho vystupoval."
V románu se objevuje několikrát podobenství - život Karlův je životem krysy a oba potká stejný konec. „Potkan je v koutě, už neunikne, staví se na zadní nožky a prská (…) Klenka neslyší a jeho zrůdné oči vidí jen mne. Kde je Frantík Munzar, aby mně chránil svým tělem, odvrátil ode mne toto nebezpečí nebo přijal trest za mne?" (S. 197)
V tomto okamžiku už nemůžeme tvrdit, že je Karel "démonem" - vždyť dokázal mít rád a litovat zvíře.

Nemalý podíl na tom, co se z Karla stalo, měli i jeho rodiče. Otec, slaboch, který se mu nevěnoval. Matka a její nekritická láska, která v dítěti rozvrátila smysl pro mravní řád. Lhala otci, nekárala chlapce. Už jako dítě se tedy naučil lhát a slabošsky utíkal vždy, když mu kvůli jeho zlým činům hrozila odplata.
Ale jak uvádí František Buriánek v knize Z moderní české literatury: "I když je tedy objektivním společenským prostředím třídně, sociálně determinován, nemůže tím být zbaven své individuální viny. Je za ni také trestán."
Když mu rodiče předčasně zemřeli, ujali se mladého Karla teta a strýc Kuklovi. Tam se zamiloval do jejich dcery. Láska prochází vývojem- nejprve dívku obdivuje, byl by schopen jí vše obětovat, postupně mu dochází, že by spolu s dívkou mohl získat i něco dalšího.
Jednak ve vztahu Karel hledá cestu ke své vlastní jistotě - když získá Markétku, zbaví se pocitu méněcennosti. Má ji rád kvůli sobě, ne kvůli ní. 
Jsem do ní zamilován, nepochybuji o tom, ale jak vypadá láska lidí mně podobných? Hledám v ní cestu k své vlastní síle a jistotě, chtěl bych do ní usednout jako do lodi, která mě má bezpečně dopravit k uskutečnění mých plánů, má se mi stát odčiněním slabosti a pokoření, jíž jsem trpěl." (S. 128.)

Zároveň je mu dívka prostředkem, jak získat firmu. Na konci knihy, když pochopí, jak moc dívka miluje jiného, rozhodne se ji zničit, pokořit. Teta se snaží mu v tom bránit.
„Je v tobě červ. Vidím ho ve tvých očích a vím, že kdybych ti položila ucho na prsa, slyšela bych, jak uhryzává tvé srdce. Červivý člověk nemůže nikoho milovat."
 (S. 161.)

Svými podlými činy rozvrátil dosud dobré vztahy v rodině Kuklových a ze sobecké žárlivosti překazil Markétce lásku s hudebním skladatelem Klenkou. Když vyšla pravda najevo, chtěl se Karel slabošsky zbavit zodpovědnosti a skočil z okna svého podkrovního pokoje. Lékaři ho zachránili, ale ne jeho nohu. Musel tedy také začít nosit dřevěnou protézu jako kdysi rybičkář Prach a zůstal na světě sám. Cítil se právě jako ten potkan - zatlačený do kouta a bezmocný. Přestože se sám potrestal, je jeho okolí natolik rozvrácené, že nic nejde vrátit. Smrt by pro něj byla vysvobozením, ale byl "odsouzený" k životu...
Zajímavé je srovnání s jiným psychologickým románem, mladším - Neviditelným od Jaroslava Havlíčka z roku 1937. Havlíček je totiž názoru, že je třeba, aby každá postava v uměleckém díle byla i ve své nízkosti lidská. Proto odmítá vytvoření postav jednoznačně zlých, protože je to příliš snadný úkol. Důležitý je především závěr románu.
Neviditelném se na konci Švajcar trápí a utrpení je výsadou lidí. Kdyby lidský nebyl, šklebil by se podobně jako Karel v Černém světle.

Postava víly ve slovanské mytologii

Rozhodla jsem se zveřejnit kapitolu z mé bakalářské práce na téma Víly v české literatuře pro děti a mládež, za kterou mi byl udělen titul. Čerpala jsem z mnoha velmi zajímavých zdrojů, jejichž seznam naleznete na konci článku. Doporučila bych vám však ještě jednu, ze které jsem ve své práci nečerpala, ale která mě inspirovala - Kniha elfů a víl od Ditte a Giovanniho Bandini. Tak se pusťte do čtení a věřte na víly.

Postava víly ve slovanské mytologii

Encyklopedii slovanských bohů a mýtů synonymně označena jako samovila, samodiva (u jižních Slovanů, figurují víly jako bohyně počasí, působí větry, bouře, deště), později nahrazena rusalkou u východních Slovanů (bohyně vod).Podle Naďi Profantové a Martina Profanta "výraz pochází od slovesa viliti, tj. být posedlý."[1]Toto vysvětlení výrazu se vyskytuje taktéž v knize Lubora Niederleho, který uvádí, že "víla souvisí se slovanským viliti - zmítati sebou, vášnivě létati a se stč. vila - blázen."[2] Označení rusalka vzniklo patrně z "rusá" podle barvy vlasů, nebo "rusa" ve významu řeka.
Tyto mytické bytosti jsou nejčastěji spjaty s vodním živlem. Úcta k řekám a duchům v nich přebývajícím byla zdůrazňována jako jeden ze základních rysů slovanského náboženství. Jsou známy i skalní a lesní víly, v Chorvatsku a Bulharsku také mořské. Jan Máchal uvádí, že se v Rusku věřilo, že rusalky jsou duše nepokřtěných dětí, žen, které spáchaly sebevraždu, nebo zemřely před svatbou a toulají se nocí, protože nemají pokoje.[3] Bývají také řazeny mezi démonické bytosti, do skupiny elementárních bytostí (rusalky i víly) a vegetačních démonů (lesní panny, polní žínky). "O vílách se vypráví hlavně na Balkáně, v Bulharsku od 13., v Srbsku od 14. stol., známy však byly i ve střední Evropě, v Čechách např. v 15. stol., nepřímo také ze starších místních názvů (Vilice, Vilov, Vilín atd.)."[4]

Vystupují v podobě krásných dívek oděných v bílý, jemný šat tenký jako pavučina, případně jsou zcela nahé. Dlouhé vlající vlasy představují zdroj jejich životní síly. Někdy jsou jim připisována i blankytná, sotva viditelná křídla. Jejich krása u člověka vzbuzuje neovladatelnou touhu. Vyznají se v bylinách, mají léčitelské schopnosti. Vyprávělo se, že v lese, ve kterém víly přebývají, se nachází studánka s léčivou vodou, jež dokáže obživit i mrtvé. Lesní víly rády pomáhají mladým dívkám se sběrem hub, předením lnu, popřípadě si prý mohou děvčata vyprosit krásu. Slovinci věří, že: "Vily k lidem byly laskavy a dobrotivy, oznamujíce jim zvláště příhodnou dobu k orbě, setbě a žatvě. Kromě toho samy obilí opatrovaly, plevel a koukol z něho vytrhávaly kladouce je na hromadu v kopky […] Když lidé začali hříšně žíti, když na polích rozmáchal se hvizdot, křik a práskot bičů […] zmizely z kraje a vrátí se prý opět, až bude na zemi lépe."[5] Existuje celá řada pověstí o sňatku mezi vílou a člověkem, ale mnohdy jejich soužití nedopadá dobře. Muži nesmí vílám připomínat jejich původ, v opačném případě od nich ženy navždy utečou.
Mohou působit pozitivně, ale dovedou být i nebezpečné a zlé např. pomást člověka na rozumu (srov. staročeské vila = blázen[6]). K jejich naklonění jim lidé přinášeli oběti v podobě koláčů, květů, pestrých stužek. "Tančí a zpívají vilino kolo, a to především v noci."[7] Tanec je u přírodních národů často spojen s magickými představami, nejinak je tomu i u tance víl, či divoženek. Traduje se, že kdo vstoupí do vílího kruhu symbolizujícího Slunce, toho víly utancují k smrti, nebo dokonce roztrhají v divokém taneční reji. Staří Slované se těmto kruhům (poznali je podle vyšší a zelenější trávy) zdaleka vyhýbali, nekáceli na nich stromy, nežnuli trávu. Na druhou stranu prý vílí tance na poli zaručovaly bohatou úrodu.

"V Čechách se dochoval jediný starší (předknižní) doklad o působení víl z 15. století v básni o Jětřichu Berúnském:, ,Getrich…/genz mu byli dali wilij./Tu swe ztratil wšechny syly.´"[8] Později se Kosmas zmiňuje o tzv. oreádách "…užívá řeckého označení horských nymf zřejmě pro podobné bytosti, ctěné ještě v jeho době v Čechách. Odpovídají horským vílám…"[9]V Kosmově kronice je zmínka o obětech studánkám z jedenáctého století. K většímu rozšíření pověstí o lesních vílách, tehdy lesních žínkách nebo pannách, začalo docházet v Čechách od 15. století.[10] Pokud bychom měli krátce zmínit světový kontext, nejčastěji portrétovanou vílou je Tetanie, královna víl v Shakespearově Snu noci svatojánské a taktéž z pera anglického spisovatele Jamese M. Barrieho Tinkerbell (překládáno jako Zvonilka), která je společnicí Petra Pana.


[1] PROFANTOVÁ, Naďa a Martin PROFANT: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vyd. Praha: Libri, 2004. S. 232.
[2] NIEDERLE, Lubor: Rukověť slovanských starožitností. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953. S. 290.
[3] MÁCHAL, Jan: Bájesloví slovanské. Praha: Otto, 1907. S. 74.
[4] VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. S. 112.
[5] MÁCHAL, Jan: Bájesloví slovanské. Praha: Otto, 1907. S. 82.
[6] VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. S. 113.
[7] PROFANTOVÁ, Naďa a Martin PROFANT. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vyd. Praha: Libri, 2004. S. 232.
[8] VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha, Panorama, 1990. S. 108.
[9] VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha, Panorama, 1990. S. 108.
[10] PAVLŮSEK, Alois. Lexikon strašidel: průvodce světem nadpřirozených bytostí a démonů v našich zemích. Praha, XYZ, 2012. S. 47.


Pod toskánským sluncem

Frances Mayesová: Pod toskánským sluncem. Paseka, 2008. 290 stran.

Láká mě Itálie. Země, kterou jakmile jednou navštívíte, nemůžete ji přestat milovat. Pod kůži se vám dostane vůně moře, soli, bazalky, vína. Zamilujete si brzká rána a snídaně na terase. Slunce.
Je jasné, že se tam nějakou dobu jen tak nepodívám, a tak alespoň koukám na italské filmy - stále dokola na Italské námluvy (nemůžu se nabažit Roberta Downeyho Jr., jak tančí na mostě v nočním Římě), Prázdniny v Římě (to je klasika, co jen tak neomrzí), Do Říma s láskou a Pod toskánským sluncem. Posledně jmenovaný film se mi tak zalíbil, že když jsem narazila na jeho knižní předlohu, neváhala jsem ani chvíli. A musím konstatovat, že jak už to bývá, kniha je mnohem lepší.

Autorskou je Frances Maysová - Američanka, která propadla kouzlu Itálie natolik, že si tam pořídila dům a ve svých knihách popisuje život v Toskánsku. Kniha připomíná deník, z něhož vzešla, zahrnující pětileté období sžívání se s novou zemí i kulturou. Na počátku knihy jsme seznámeni se starou, rozpadlou usedlostí s krásným názvem Bramasole, která je třicet let opuštěná a autorka se rozhodla ji zachránit - zrekonstruovat. Jsme svědky náročných stavebních úprav a bavíme se u popisu italské "pracovitosti". Obdivujeme půvaby toskánské krajiny, objevujeme památky a učíme se italská slovíčka, která autorka do zápisů zakomponovala. Čteme o trzích, svátcích a dost často o dobrém jídle, kávě a víně. Jsme poučeni o tom, co všechno se dá na italských terasách pěstovat a cítíme vůni bylinek, které tam rostou. Kniha v nás zanechává pocit míru a chuť na cokoli italského. Autorka naštěstí uvádí i recepty na toskánské speciality, které si můžeme připravit doma (takže zítra budou lasagne s houbami).
Kniha je plná slunce, radosti, klidu, léta, všemožných vůní. Ale není to jen letní, odpočinkové čtení.

Uvědomila jsem si, že štěstí spočívá v trpělivosti a střídmosti. Nemusíme mít všechno nové a perfektní, to po nás chce doba! Zalíbilo se mi, jak popisuje, co všechno se dá využít a jak lehce lze jakýkoli kus starého nábytku proměnit v něco nádherného, vdechnout mu život. Jak se dá i těžká práce na zahradě, nebo v domě pojmout jako zábava. A jak si lze užít výsledky všeho toho snažení, jde jen o to vydržet, nevzdávat se a usmívat.
A že život stojí za to žít, trochu riskovat a vychutnávat krásy přírody.

J. K. Rowling - Prázdné místo (Drsný román pro dospělé)

Prázdné místo je vynikající román o přetvářce soudobé společnosti. Město Pagford nedaleko Londýna
je rozdělené na dvě části - špinavá Pole s nepřizpůsobivými občany, feťáky, nepořádkem a na druhé straně krásný, čistý a spořádaný Pagford. A nebo ne?

Rowlingová zalidnila městečko velkou spoustou postav, ale brzy se čtenářům přestanou plést, každý z nich nese specifické vlastnosti a vlastní tíhu osudu. Po smrti radního Barryho se uvolní křeslo a nastává souboj mezi těmi, kdo chtějí jeho místo nahradit. Ukazuje se, že nikdo z nich nemá čistý štít. Ale to je jen pozadí příběhu.
Po přečtení knihy nejspíš budete cítit podivnou tíhu. Rowlingová totiž dokázala, že není rozdíl ve špíně, která je vidět a tou, kterou lidé schovávají za zavřenými dveřmi. Lidé z Polí musí čelit špatné životní situaci, drogovým závislostem, dopouštějí se násilí, ale nejsou o nic horší než zbabělí a přehlížející Pagforďané. Nejsmutnější je, jakého bezpráví se dopouštějí dospělí a to především rodiče na vlastních dětech - bijí je, přehlíží, nadávají jim, nepodporují. Pošpiněno je i přátelství mezi teenagery a vztahy v rodině. Všichni se vlastně navzájem nenávidí, pohrdají sebou. Dostáváme se do situací, kdy u stolu sedí dloholetí přátelé a vzájemně se snaží shodit jeden druhého. Navenek se všichni usmívají, ale když si poslechneme jejich myšlenky, je nám z té přetvářky zle. 

Zanechává to ve mně značně deziluzivní pocit. Rowlingová ukazuje, že nebýt lidské ignorace, nemuselo by docházet k lidským tragédiím. A na jak dlouho jsou vlastně lidé schopni se poučit, když už musí čelit vší té hrůze na konci?
Kniha není pro každého a určitě to není oddechové čtení. Ale donutí vás se zamyslet, má totiž silný morální podtext.

Alkoholička vypráví...Paula Hawkins: Dívka ve vlaku.

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku. Ikar, 2015. 328 stran.
Debut britské autorky Pauly Hawkins, často srovnávaný se Zmizelou od Gillian Flynn a kniha roku 2015.
Hlavní myšlenka díla je originální a slibuje zajímavý příběh - představte si, že každý den jezdíte do práce vlakem ve stejnou dobu a na určitém místě vlak pokaždé zastaví, máte čas se dívat z okna a prohlížet si domy u kolejí. Když jste jen trochu všímaví, určitě si časem začnete domýšlet příběhy domů a lidí, kteří v nich bydlí. Kniha je psána formou deníkových zápisů tří žen - Rachel, Anny a Megan. A tři hrdinky jsou propojenější, než se může zdát.
Zklamání přichází poměrně brzy, hlavní vypravěčka Rachel označovaná jako "dívka" ve vlaku, je zkrachovalá alkoholička, nezaměstnaná, rozvedená, emocionálně labilní, jejíž chování hraničí se stalkingem. Iritovalo mě, jak iracionálně se chovala, monology se velmi často opakovaly a neposouvaly děj. V napětí je čtenář udržován především kvůli výpadkům paměti, které Rachel způsobil alkohol. Očekávaný zlom, nebo vývoj postavy se nekonal.
Druhá vypravěčka Anna je matka na plný úvazek a shodou okolností žije s exmanželem Rachel. Ještě zajímavější je retrospektivní vyprávění ztracené Megan, kterou Rachel pozorovala při cestách vlakem. Vyzařuje z ní bohémství a skrytá tajemství, která jsou postupně odkrývána.
Jde o průměrný krimi thriller, jehož pointu zkušenější čtenář brzy odhalí. Tři různé perspektivy ozvláštňují příběh a posouvají děj. Na své si přijdou spíše čtenářky, kvůli absenci mužského pohledu (na muže je nahlíženo negativně).
Já jsem měla s hlavní vypravěčkou Rachel značné problémy. Nebyla jsem schopná se s ní jakkoli sžít a v podstatě jsem ji nenáviděla. Chápu, že to byl autorčin záměr - alkoholici jsou iracionální a emocionálně labilní, ale kniha se čte obtížně, když máte chuť vypravěče zfackovat.

Patrik Ouředník - Europeana

Patrik Ouřednik: Europeana (ta Europeana, množina věcí evropské provinience) - Stručné dějiny dvacátého věku. Paseka, 2006. 104 stran.

Kniha stojí na pomezí beletrie a esejistiky, je to provokativní, heterogenní pokus jak propojit prvky moderny a postmoderny. Důležitou roli zde hraje kladení otázek. Čtenář je spoluautorem a odpovědi jsou na něm. Důležitá funkce spojky a (kolik vydá jeden kilometr mrtvol na hnojivo a ….). Vždy nějaké vyprávění, hodnocení, jakoby vyprávění z druhé ruky, třetí ruky. Společenská dogmata (A lidé říkali… A psychologové říkali… A filozofové říkali..) Jakoby to bylo vyprávěno jedním dechem. Snaha napsat překotné dějiny. Zrušeny všechny čárky (ve francouzštině).

Jak ztvárnit prožitek světa bez Boha ve fiktivních epizodách, dokumentární prvky, historická data, úvahy, parafráze. Tendence k subjektivistickému vnímání času a dějin, fragmentaci a rekompozici časového dění podle ahistorických kritérii, konotací a asociací (modernismus). Diskontinuita, elipsa, destrukce klasických narativních složek (neznámý vypravěč, bez postav), odosobnění autorského subjektu (až druhá pol. století). Snaha zachytit atmosféru doby na co nejomezenějším prostoru a mimo realistické žánry typu historický román nebo klasicky pojaté paměti. Snaha postihnout překotnost dvacátého století a redukovat hisotircké a společenské události. Soud o lidstvu, vzdor ironickému odstupu. Morbidní přepočítávání pradlých vojáků na kilometry. Cykličnost motivů.

Téma: scientismus, komunismus (koncentrační tábory opakovaně zmíněny), nacismus, emancipace žen, technické vynálezy (co lidé měli lokomotivy a parníky a továrny a neuměli už žít v harmonii a svět byl plný násilí a bídy; zamrazení těl do budoucna; internet zamezí totalitním režimům), proměny společenského diskursu (univerzální jazyky, hipies, války - i ve Vietnamu). Letadla - první letadlo přeletělo průliv, přeletělo Alpy, bylo užito ve válce, vymysleli, kam dát kulomet, kam dát bomby a Američané vymysleli atomovou bombu, kterou shodili na Hirošimu - práce s asociacemi. Hrůzy války, popravy a vedle toho vynález podprsenky, kolikrát za den kde myjí auto - všechno je na stejné úrovni. Vysoké a nízké, důležité a nedůležité se relativizuje. Přispívá k infantilizaci tématu, jako by nám dějiny 20. století vykládal školák před tabulí, odříkávající bezmyšlenkovitě naučený text. Vždy je použit nějaký pojem (př. Genocida, Zlatý věk…), který je následně vysvětlen. Hrůzy války strohé, reálné, reality předčí i tu nejmorbidnější fikci (čísla). Reálné a fiktivní je z hlediska autora zcela lhostejné.

Chybí kapitoly, pouze odstavce a navíc nelineární řazení událostí (není ani tematické řazení). Leitmotivy se vracejí opakovaně (dopis z války). Evokace staré knihy, na okraji stránek marginálie, jejichž zdánlivá funkce je snazší orientace v textu. Zde však jejich použití slouží k zvýraznění ironie nebo absurdity popisovaného děje.

Kniha zvítězila ve vánoční anketě Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2001 a byla nominována na cenu Magnesia Litera 2001 za beletrii. 2006: Nominace: Evropská cena za literaturu, EU. Divadelní zpracování v Brněnské Redutě.

Pod povedeným přebalem se skrývá povedený příběh. Chování nočních motýlů - Poppy Adamsová

Hlavní hrdinkou je stará žena, Ginny, která sama žije v chátrajícím viktoriánském domě svých předků. Zvykla si na život v ústraní a je pro ni šok, když se k ní po sedmačtyřiceti letech vrací mladší sestra Vivien. Ginny zasvětila celý svůj život výzkumu - stejně jako její otec byla uznávaným odborníkem na noční motýly. Nejspíš se pro to narodila, jelikož povahou byla uzavřená, praktická a srovnávala život lidí s chováním motýlů. Zpočátku se na mladší sestru těší, třebaže tím naruší její pečlivě vybudované návyky - všechny dveře by měly být zavřené, do čaje minimum mléka a nejprve nahřát porcelán, neustále kontrolovat kolik je hodin... Ale energická Vivien brzy začne Ginny mluvit do vzpomínek až natolik, že se Ginny rozhodne pro radikální řešení.

Kniha je členěna na poměrně krátké kapitoly, ve kterých se střídá retrospekce s přítomností. Vědkyně chronologicky vzpomíná na dětství prožité v sídle se sestrou, na dobrodružné výpravy, školní léta. Vzpomíná na maminku Maud, která ji učila se před posměšky schovat uvnitř vlastní hlavy; na otce Cliva příliš zabraného do výzkumu, než aby se staral o pozvolna se chátrající sídlo. Nebýt té nehody, kdy mladší sestra Vivien spadla ze zvonice a způsobila si zranění znemožňující mít vlastní děti, byly to krásné časy.

Ale kniha je právem členěna mezi thrillery a život není procházka růžovým sadem. Maud se propila k alkoholismu, který jí pomáhala Ginny před ostatními skrývat, přestože se záhy stala cílem jejích opileckých útoků. Clive zůstával nadále ponořen do výzkumu. Maminka Maud nešťastnou náhodou zemřela. Mladší Vivien se otce zřekla a doma se neukázala sedmačtyřicet let.
Jenže paměť může klamat. Stejně tak může klamat ten, kdo s vámi sdílí sídlo. Zvláštní, jak se vzpomínky sester rozcházejí.
Autorka sama je absolventka přírodních věd a podařilo se jí formou monologu vystavit temný příběh spojený s vědeckým popisem detailů ze života nočních motýlů. Vědecké poznatky nejsou na obtíž. Dozvíte se o sběru housenek, kukel, chytání motýlů; co který druh potřebuje k přežití, kde se vyskytuje, jak ho nalákat, chytit... a popřípadě usmrtit.


Poppy Adamsová: Chování nočních motýlů. Knižní klub, Praha 2009, 304 s.

Karel Čapek - Hordubal, Povětroň, Obyčejný život

Noetická trilogie, jejíž jednotlivé díly mají ilustrovat tezi, že poznání druhého člověka i sama sebe je téměř nemožné a je jedno, z jaké strany se díváme. Jde o to, kdo se dívá a občas se do toho pohledu připlete i barevná mýdlová bublina...
Díla vycházela samostatně v Lidových novinách v letech 1932 až 1934. A také je lze samostatně číst, jelikož romány nemají společné téma, ani děje. Trilogii spojují filozofické myšlenky a závěry. Projevuje se v ní jeho humanismus, soucit s člověkem.

Hordubal
Hordubal byl kritikem F. X. Šaldou oceněn jako krásná balada v próze a spojen s Olbrachtovým románem Nikola Šuhaj loupěžník. Oba spojuje Podkarpatská Rus a žánrový charakter.
Předlohou byl Čapkovi skutečný případ otištěný v Lidových novinách 14. října 1932.
Hordubal- vážný a smutný hrdina. Chodí klátivě a těžce. Netypický, ale dobrý.
Několikeré nazírání na osud Hordubalův vyúsťuje v závěru v poznání, že Hordubalovo srdce, dobré lidské srdce horala se ztratilo - zůstalo nepoznáno.
Hordubal byl vychvalován na přednáškách až do nebe a ano, hned první kniha je velmi dobrá, pak se ale to kouzlo někam ztratilo a já pořád čekala, kde je tam schované takovéto velké TO. Nenašla jsem ho. Daleko víc se mi líbil Povětroň.
- Máme hned několik já nepoznaných. -

Povětroň
Tematickou konstrukci příběhu tvoří tajemství Případu X, neznámého cizince, který přežil pád letadla. Upadl však do bezvědomí a již se z něj neprobral.
Snaží se k němu přiblížit svým osobitým stylem tři postavy: zdravotní sestra, jasnovidec a básník. Jejich představy ovlivňují jejich vlastní zkušenosti, zážitky a fantazie. Právě rozličné vyprávění ze tří zorných úhlů je shodné s Hordubalem. Nápadněji také vystupuje do popředí problematika filozofická - jakou hodnotu a smysl má lidský život?
Román je plný vůní exotiky, bručícího hmyzu, konfliktů. Stejně tak je nabit světlem i temnotou.
A nemyslete si, že by titul Povětroň byl snad povětrný. Povětroň je meteor - metafora protagonisty a lidské existence vůbec.
Podle mě nejlepší příběh celé trilogie.
"Nenapíšu ten příběh, jako jsem nenapsal většinu jiných; ale abych se ho zbavil - Mimoto vy jste mého hrdinu víceméně vyrobil z kalika a vaty, a proto vám ho vracím. Nehledíc k tomu, že jste mi poradil, abych pouštěl duhové bubliny. Tato by mohla být velmi duhová; ale doba je příliš vážná, abychom se dívali fascinováni do planoucích a měnivých barev života."

"Vidíš přece, že ještě nejsem dost zralý, abych žil. Ještě - ještě nejsem tak celý, abych trval, ne tak statečný, abych se rozhodl; ještě nejsem z jednoho kusu jako ty, jako ty. Prosím tě, co by sis počala s touto hromadou? Vždyť sám nevím, co ze mne bude, nevím, kde mám hlavu a patu. Copak ty, ty jsi věčná, ty víš všechno, co je třeba vědět, ty víš, že patříš; ale já -"

"Mohl bych vám vypravovat padesát životů, a všechny jsou lež; zůstaly po nich jen jizvy."

"Fantazie sama o sobě se zdá imorální a krutá jako dítě; libuje si v hrůzách a směšnosti."

"Snažím se omluvit literaturu za její zálibu v tragice a výsměchu. Ty obé jsou totiž okliky, které si fantazie vynašla, aby svými prostředky, svými neskutečnými cestami vytvořila iluzi skutečnosti. Skutečnost sama v sobě není tragická ani směšná; je příliš vážná a nekonečná na to i ono."

- To, kdo jsme, naše já, tvoří ostatní. -

Obyčejný život
Příběh obyčejného života jednoho obyčejného muže. Tedy jen možná. Po smrti starého muže našli jeho sepsanou autobiografii, v níž popisuje své dětství, dospívání a pozdější život. Ale i v životě obyčejného člověka je hned několik Já. Ale ta mnohost je v pořádku. Jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla.

"Na dva kroky ode mne seděla na kameni pěnkava, hlavičku na stranu, a dívala se na mne jedním okem: Co ty vlastně jsi? Ani jsem nedýchal, bál jsem se, že ji zaplaším; cítil jsem, jak mi bouchá srdce. A najednou to přišlo. Nevím, jak bych to popsal, ale byl to strašně silný a jistý pocit smrti."

"Tatínka jsem měl rád, protože byl silný a jednoduchý… Mnoho nemluvil, a když už, tedy ne o sobě: nikdy jsem se nezbavil pocitu, že kdyby chtěl, mohl by povídat o velkých a hrdinných činech, které dělal, a já bych položil dlaň na jeho mocný, zarostlý hrudník, bych cítil, jak to v něm duní."

"Jsou ještě jiné světy, které má dítě samo pro sebe; například někde jsou mezi delšími prkny narovnána kratší, a vznikne maličká sluj, má to svůj strop a stěny, voní to pryskyřicí a vyhřátým dřevem; sem by se nikdo nevměstnal, ale je tu dost místa pro kloučka a jeho tajemný svět."

Petr Pan v populární kultuře

V populární kultuře
Postava Petera Pana je nesmrtelná, ožívá opakovaně. Příběhy Petera Pana byly zfilmovány, vznikly i animované filmy ve společnosti Disney. První hollywoodské pokusy o převedení postavy Petera Pana na plátno byly zaznamenány již ve 20. letech 20. století. Postavu Petera Pana hrály téměř vždy herečky, jednou z nich byla i Mia Farrow. Jaký je důvod tohoto obsazení napříč pohlavím? Mnozí kritici Barrieho díla se snažili tyto důvody vysvětlit. Nejčastěji se objevuje teorie, že tak Barrie obešel Britské právo. Bavíme se o začátku 20. století a v té době bylo nezákonné, aby od deváté hodiny večerní stály děti na jevišti. Obsazení dospělé ženy jako Petra znamenalo, že ostatní dětské role budou měřeny podle její výšky, což umožnilo starším dětem hrát mladší role.
Jiní odborníci tvrdili, že role Petra Pana byla natolik složitá, že by ji dítě nezvládlo. Nicméně jako nejlogičtější důvod se jeví fakt, že hlavní mužskou roli v pantomimě vždy hrála žena. Stejně tak mladšího z Wendiných bratrů a jednoho ze ztracených kluků hrála žena.

Disney
Rozhodla jsem se na prvním místě uvést Disneyho animované filmy, protože se ukázaly být populárnější, než většina hraných filmů.
Petr Pan (1953)
Rodinný animovaný film, který se snaží vycházet z originální předlohy. Avšak už samotný fakt, že v českém překladu nazývají vílu Nezbedou, příběh strhává dolů. Animace se ukázala být poněkud primitivní na to. Filmu vévodí typická kombinace groteskních scén s dojemností odkazů na svět dětství. Nesmí chybět chytlavé písničky. Předlohou pro legendární vílu zde byla herečka Margaret Kerry. Byla znázorněna jako modrooká blondýna se skvělou figurou v zelených krátkých šatičkách a zelených pantoflích s bambulkami. Proto se objevilo množství názorů, že Disneyho Zvonilka je příliš vyzývavá a sexy na vílu.
Petr Pan je zrzavý kluk v zeleném kabátku a čepkou s pérkem na hlavě. Trochu připomíná Robina Hooda. Drzost mu kouká z očí.
Film, který před více než šedesáti lety natočila trojice režiserů Hamilton Luske, Wilfred Jackson a Clyde Geronimi, byl nominován na Zlatou palmu v Cannes, ale cenu nezískal.
Nešlo ovšem o první filmovou adaptaci této knihy - již v roce 1937 vznikla němá verze této pohádky.

Petr Pan: Návrat do Země Nezemě (2002)
Disney studio vycházelo z příběhu poprvé hraného roku 1908 - When Wendy Grew Up - An Afterthought. Jedná se o epilog k Petru Panovi. Wendy vyrostla, vdala se a má vlastní děti. Zůstává s nimi sama, protože jejich otec bojuje v druhé světové válce. A aby se tolik nebáli, vypráví jim příběh o Petru Panovi. Starší Jane takové hlouposti nezajímají, protože je na ně už moc velká. Jenže pak se v jejím pokoji objeví Hook a unese ji do Země Nezemě… Až tam se Jane naučí věřit v sílu fantazie. V závěru filmu, dospělá Wendy uvidí Petra.

Ve filmu
Nejznámější a bezesporu nejoblíbenější filmovou adaptací, která možná předstihla i samotnou knižní předlohu je Petr Pan P. J. Hogana z roku 2003. Režisér se snažil držet divadelní předlohy, obsadil kvalitní herce a celé to hudbou podtrhl James Howard. Podařilo se převést na stříbrné plátno spoustu scén, které předchozí filmy vynechávaly, na druhou stranu i sám vynechává (například scény s indiány). Výhodou se stala moderní technologie, která umožnila stvořit kouzelný svět přesně takový, jaký má být. Kulisy jsou věrohodné stejně jako scény, kde děti létají. Přirozené věci zveličili tak, aby se dostaly na úroveň magie a zrcadlily schopnost dětské fantazie. Jen v českých kinech film vydělal přes pět milionů.
Petra si zahrál Jeremy Sumpter- modrooký blonďák s lišáckým pohledem a mezi ním a Wendy funguje chemie. Jejich polibek byl kritizován diváky jako něco "nevhodného". Ale dle mého názoru ta scéna nebyla ničím pobuřujícím- žádná dětská erotika. Narovinu říkám, že takového Petra Pana bych chtěla políbit taky. Názory jsou rozporuplné- někdo vidí film jako smrtící koktejl pro cukrovkáře a dalšímu se nelíbí bojové scény, při kterých se umírá. Prezentuje se jako snímek pro celou rodinu a tak diváci zapomínají, že je to přece jen adaptace klasické pohádky. Ta barevnost, pohádková hudba a víly k tomu prostě patří. Dospělý proto musí odhodit svoji střízlivost a ze šuplíku vytáhnout krabičku s fantazií.
Hogan dodržel zažitou tradici a obsadil do role zlotřilého kapitána Hooka i pana Darlinga Jasona Isaaca. Hook je nebezpečný, ale v mnohých adaptacích byl spíš k smíchu. Barrie však napsal knihu pro děti i dospělé, v jejímž středu stojí hrůzu nahánějící postava a toho konceptu se režisér držel.
Jednoznačně nejpopulárnější scéna, která se od předlohy mírně liší, je když Petr volá: "Já věřím na víly. A jo a jo!", čímž zachrání Zvonilku, která předtím vypila pohárek s jedem určený pro Petra. Barrie to koncipoval jinak: Petr se otočil k divákům a požádal je, aby zatleskali, pokud věří na víly. A samozřejmě publikum tleskalo. Bylo to riskantní? Co kdyby netleskali? Diváci v té době byli zvyklí účastnit se během představení- když na scénu vstoupil padouch, pískali a syčeli, když hrdina, tak fandili. A přestože Petr Pan není klasickou pantomimou, Barrie počítal s tím, že diváci jsou už zvyklí a opravdu se zapojili, aby zachránili Zvonilku.

Hook (1991)Snímek režírovaný Stevenem Spielbergem odpovídá na základní otázku, kterou má každý po přečtení knihy. A co bylo dál? Petr Pan se pak vracíval k Wendy, pak k její dceři Jane a ta měla také dceru, do které se Petr zamiloval a rozhodl se zůstat. Vyrostl, oženil se, měl dvě děti a pracoval ve firmě. Nedělal nic jiného, než pracoval. A zapomněl, kým byl. Chodil babičku Wendy navštěvovat, ale nevěřil tomu, co říká. Alespoň do doby, než mu Hook unese děti a on je nucen se pro ně vydat do Země Nezemě. Co se postav týče, Spielberg oproti knižní předloze posunuje těžiště od Petera Pana k jeho dětem, které tak trochu přebírají štafetu, ale především pak k jeho hlavnímu protihráči - kapitánu Hookovi. Tvůrci bohužel provedli modernizaci snad úplně všude: nový vůdce ztracených chlapců má na hlavě pankáče a chodí v kožené bundě, kluci si už nehrají na Indiány, ale jezdí na skejtu. Kapitán Hook je navzdory účasti Dustina Hoffmana příšerný a je spíše trapnou komickou figurkou.
Snímek přesto získal pět nominací na Oscara. Jediným přínosem byla Julia Roberts, která si střihla roli víly Zvonilky.
Hledání Země Nezemě (2004)
Na rozdíl od původních verzí, které se všemožně snažily napodobit, nebo odlišit od originálu hry, Hledání Země Nezemě se zaměřuje na život autora Jamese Barrieho, rodinu Daviesových a okolnosti vzniku díla. Johnny Depp v roli Barrieho tedy nejdřív poznává čtyři děti, které nemají otce. Z času stráveného s nimi vznikne legendární pohádka o dětech, které nechtějí vyrůst. Film ukazuje především to, jak je pro dospělého důležité, aby porozuměl dětské duši. Scénář Davida Magee vychází ze hry Allena Knee - The Man Who Was Peter Pan.

Petr Pan (1960)
Za zmínku stojí muzikál originál z roku 1954, kde byla hlavní hvězdou Mary Martin a za roli Petra získala Tony Awards spolu s hereckým kolegou Cyrilem Ritchardem, který ztvárnil Hooka. Vysílala to televize NBC v letech 1955 a 1956 a 1960.[1] NBC představilo Petra Pana jako součást přehlídky producentů jako první celovečerní broadwayskou produkci pro barevné televizory. Program přilákal rekordní publikum (65 milionů diváků).

Závěr
Petr Pan je tvárné dílo, které si zaslouží být interpretováno už proto, jak složité je. Vždyť i sám autor několikrát změnil titul, a pokud jde o filmové provedení, každé z nich je jiné. Předpokládám, že látka je natolik atraktivní, že se ještě mnohých zpracování dočkáme. Literární konkurz na pokračování Petra Pana vypsala roku 2004 dětská nemocnice Great Ormond Street Hospital for children, které J. M. Barrie odkázal příběh Petra Pana a s ním spojená práva roku 1929, osm let před svou smrtí. Vyhrála britská spisovatelka Geraldine McCaughreanová, knihu nazvala
Petr Pan v Šarlatovém plášti, ale přiznám se, že jsem nebyla schopná ji ani dočíst do konce. Odradil mě nejen styl vyprávění, ale už samotné pojetí- zestárlí ztracení kluci se navléknou do oblečení svých dětí a tím v Zemi Nezemi omládnou. Jeden z nich si navlékne dívčí šatičky, čímž se z něj stane holčička a nikomu to nepřipadá divné. Ne, už nikdy víc.

Žijeme v době, kdy děti neumí snít a pro většinu z nich tu není nikdo, kdo by jim vyprávěl pohádky a naučil je létat jen pomocí šťastných myšlenek. A já doufám, že příběh o Petru Panovi bude dál ožívat a jednou večer třeba vlétne otevřeným oknem malý chlapec a bude hledat svůj stín.