Karin knihomolka

Malým městečkem v Oklahomě otřese hrůzná vražda chlapce. Místní policie tak otřesný čin nepamatuje. Detektivu Ralphu Andersonovi nedělá problém najít zločince - je jím místní trenér baseballové ligy. Mají několik očitých svědků, kteří si jsou naprosto jisti, že ho viděli nejen v blízkosti zabitého chlapce, ale i v šatech od krve večer po vraždě. Ale Terry Maitland má neprůstřelné alibi - v den zločinu byl v jiném městě na konferenci a dokonce je i na videozáznamech z té doby. Zároveň se ale jeho otisky nachází na místě činu. Policisté jsou postaveni před nevysvětlitelnou záhadu a začínají uvažovat nad tím, že měl Kouč T komplice nebo snad dokonce dvojče. Jak je možné, aby byl jeden člověk na dvou místech zároveň ?

LGBT román od slovenské autorky Boris žije obyčejný život - pracuje jako redaktor v hlavním městě, občas se jde bavit do klubu, o víkendech jezdí za babičkou na vesnici a dává přednost mužům před ženami. Nikdo z rodiny a kolegů netuší, že je Boris gay. Ví to jen pár přátel z klubu a nejlepší kamarádka Sofie. Když Borisovi ztroskotá dlouhodobá známost (prostě proto, že se jeho přítel ožení), potlouká se po barech a snaží se žít dál jakoby nic. Než potká modrookého Michala.

„Světla tančila. Říkalo se jim většinou lós, což bylo slovo převzaté od pradávných pěvců, kteří jej přeložili z run vytesaných do jeskynních stěn. Světla se vlnila a měnila svůj tvar a připomínala vlnky na jezeře, do kterého někdo hodil oblázek." V daleké zemi na severu, na ostrově zvaném Skan, je vesnice sousedící s mořem a pustinou. Její obyvatelé mají tváře zvrásněné neustálými nápory větru, sněhu a bojem o přežití v nehostinném světě. Nad jejich hlavami noc co noc září hvězdy představující obrazce - Vlk, Válečník... a v samém středu nádherná Bohyně, strážkyně ostrova. Jednoho večera hvězdy zrudnou, to se nestalo už sedmnáct let. Naposledy trvalo jen pár dní, než přišla epidemie, před kterou hvězdy svou barvou varovaly, a vzala si mnoho životů. Zemřela i matka Ósy, te hdy několikatýdenního miminka. Teď je Ósa téměř plnoletá a její život se znovu obrátil vzhůru nohama, když hvězdy zrudly. Vesnicí se šíří děs - kdo všechno zemře tentokrát? A proč je Bohyně neochrání?

Marie Rejfová: Kdo má pod čepicí. Mystery Press, Praha, 2017. 40 stran. Kdo má pod čepicí je novela začínající české autorka Marie Rejfové. Zároveň otevírá sérii humorných detektivek  Josefína Divíšková . Ta pojednává o malířce z Prahy, kterou okolnosti donutily navrátit se do maloměsta a učit na místní umělecké škole a ještě navíc obývat dům spolu s puntičkářskou sestrou a její rodinou. Tento způsob života zdá se jí poněkud nevyhovující, nudný, než městečkem zahýbe skandální čin - Josefínin spolupracovník je nalezen ve škole mrtvý. Josefína se chtě nechtě zaplete do případu a její život je náhle o něco víc vzrušující (že by to bylo i tím pohledným vyšetřovatelem?). Rejfové se podařilo vykreslit život svérázné malířky netradičním, humorným způsobem. Pobaví vás její vnitřní monology, postřehy i situace, do kterých se dostává (umíte si představit, kolik úsměvných scén zažije při hodině keramiky s předškolními dětmi?). Za zmínku stojí, že autorem obálky a ilustrací je přední český

Michael Kardos: Dřív než ji najde. Mystery Press, Praha, 2017. 368 stran, překlad Monika Pavlisová. Šest hvězdiček z pěti ****** Rodinné drama s příměsí thrilleru je spolu se severskými detektivkami právě v kurzu a novinka amerického spisovatele Michaela Kardose bývá srovnávána s bestsellery jako je Dívka ve vlaku Pauly Hawkins a Zmizelá od Gillian Flynn. Oba populární romány jsem četla a musím konstatovat, že  Dřív než ji najde  nesází jen na "čtivost", nebo kvalitní propagaci. Příběh se odehrává ve třech časových rovinách - přítomnosti roku 2006, v roce 1991 a 1965. Úvod a závěr je rámcově uzavřen blogovým zápiskem  Starého muže za psacím strojem,  bývalého novináře z malého městečka Silver Bay posedlého patnáct let starým případem Millerových. Kamioňák Ramsey Miller jednoho zářijového večera brutálně zavraždil svoji ženu a tříletou dceru Meg buď zabil, nebo unesl neznámo kam, neboť se dosud jeho ani její tělo nenašlo. Vzápětí se čtenář dozvídá, že malá Meg

Loupeže s humorem Janet Evanovich, Lee Goldberg: Štvanice. Překlad: Alžběta Lexová, Mystery Press, Praha 2017. Druhá kniha začínající série Nick Fox a Kate O'Hareová [1]  vás vrhne rovnou do akce. Nečekejte zdlouhavé představování postav, nebo popisy prostředí. Hned v první větě je výbuch banky předzvěstí, že v podobném duchu bude celá kniha - exploze, loupeže, střílení, kradená auta, honičky, tajné komory, převleky, odposlechy, lámání kostí a výhružky… Nejedená se ale jen o nezáživné popisy přestřelek, ale akce je dokonale vyvážena příběhem a celé je to okořeněno vtipnými dialogy. Ústřední dvojici tvoří jeden z deseti nejlepších zločinců současnosti Nick Fox. Samolibý, bohatý, geniální a samozřejmě pohledný. Čtenáře si rychle získá svou nápaditostí. Místo toho, aby za minulé skutky seděl ve vězení, pomáhá FBI řešit nejobtížnější případy. Nick není typický zloděj, hledá výzvy, rád se předvádí a má i smysl pro estetiku: "Hodnotu umění pro mě určují tři věci - kdo

Joe Hill: Ohnivý muž. Beta - Dobrovský, 2016. 659 stran. O tom, že se syn velkého Stephena Kinga potatil, už delší dobu nikdo nepochybuje. Jeho povídková kniha  Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy  získala prestižní ocenění za povídkovou tvorbu, podle románu Rohy vznikl stejnojmenný film s Danielem Radcliffem v hlavní roli. Je štěstí, že má King kvalitně píšícího nástupce. A románem Ohnivý muž se Joe Hill usadil vedle svého otce na pomyslný literární trůn. Ohnivý muž je dramatickým příběhem těhotné ženy v post-apokalyptické době. Rozklad světa se stává spíše kulisou a my jsme svědky toho, jak nákaza odkrývá to nejhorší i nejlepší, co v lidech je. Dračí nemoc se šíří po celém světě, oběti hoří zevnitř přímo na ulicích. Vznikají nekontrolovatelné požáry, nikdo neví, jak se nákaza šíří. Bývalá zdravotní sestra Harper se infikuje nebezpečným virem při práci v nemocnici. Harpeřino manželství se zdá bez jediné poskvrny do chvíle, než na sobě hrdinka objeví prv

Michael Andreas Ende je znám především pro svůj nesmrtelný Nekonečný příběh. Stejně jako jeho otec, Edgar Ende, se zabýval filosofií a pomocí svých knih celý život bojoval proti tzv. "bezvýznamnosti světa". Podle něj se mezi lidmi začíná šířit tzv. „nicota", která připravuje svět o fantazii a romantiku. Děvčátko Momo a ukradený čas Kniha vyšla německy v roce 1972, česky v Albatrosu roku 1979 a 2005. Za svůj pohádkový román obdržel Cenu německé dětské knihy. Roku 1987 byla kniha převedena také do filmové podoby. První české vydání ilustrovala Květa Pacovská, žákyně Emila Fily, její práce získala řadu ocenění na celém světě, včetně Ceny Hanse Christiana Andersena (1992). Ústředním motivem knihy je osamocené dítě v konzumní společnosti, která ničí základní lidské vztahy, jako je přátelství a láska. Kniha je rozdělena do tří dílů a jednadvaceti kapitol. Děj se odehrává ve velikém městě. Na jihu toho města leží zbytky amfiteátru, ve kterém se v jedné z komůrek ve

Václav Řezáč: Černé světlo. Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1961, 295 stran. Citace z Černého světla jsou z vydání Státního nakladatelství krásné literatury a umění z roku 1961. Strany, ze kterých citace pochází jsou uvedeny v kulatých závorkách. Černé světlo je monografický psychologický román z roku 1940. Název je možno chápat jako symbolické zobrazení zla v člověku, které se postupně rozlévá v celém jeho nitru. Dílo bylo ve své době ceněno kritikou, která přirovnala autora k Dostojevského umění sestupovat do hlubin rozpadající se duše a postihovat v člověku složitost stavů. Ústřední postavou je Karel, typický případ méněcennosti, vyvolané málo odolným organismem a matčinou výchovou. Karel je slabý a síly se bojí a zároveň na ni chce vyzrát. Jeho snaha dosáhnout pomyslného vrcholu ve společnosti není snahou vypořádat se s nespravedlností, nebo nuzným původem, ale mravním kazem. Příběh je vyprávěn v 1. osobě, tedy je to bilance života, nenásleduje však smrt, a

Rozhodla jsem se zveřejnit kapitolu z mé bakalářské práce na téma Víly v české literatuře pro děti a mládež, za kterou mi byl udělen titul. Čerpala jsem z mnoha velmi zajímavých zdrojů, jejichž seznam naleznete na konci článku. Doporučila bych vám však ještě jednu, ze které jsem ve své práci nečerpala, ale která mě inspirovala -  Kniha elfů a víl  od Ditte a Giovanniho Bandini. Tak se pusťte do čtení a věřte na víly. Postava víly ve slovanské mytologii V  Encyklopedii slovanských bohů a mýtů  synonymně označena jako samovila, samodiva (u jižních Slovanů, figurují víly jako bohyně počasí, působí větry, bouře, deště), později nahrazena rusalkou u východních Slovanů (bohyně vod).Podle Naďi Profantové a Martina Profanta "výraz pochází od slovesa viliti, tj. být posedlý." [1] Toto vysvětlení výrazu se vyskytuje taktéž v knize Lubora Niederleho, který uvádí, že "víla souvisí se slovanským viliti - zmítati sebou, vášnivě létati a se stč. vila - blázen." [2]  Označ

Frances Mayesová: Pod toskánským sluncem. Paseka, 2008. 290 stran. Láká mě Itálie. Země, kterou jakmile jednou navštívíte, nemůžete ji přestat milovat. Pod kůži se vám dostane vůně moře, soli, bazalky, vína. Zamilujete si brzká rána a snídaně na terase. Slunce. Je jasné, že se tam nějakou dobu jen tak nepodívám, a tak alespoň koukám na italské filmy - stále dokola na Italské námluvy (nemůžu se nabažit Roberta Downeyho Jr., jak tančí na mostě v nočním Římě), Prázdniny v Římě (to je klasika, co jen tak neomrzí), Do Říma s láskou a Pod toskánským sluncem. Posledně jmenovaný film se mi tak zalíbil, že když jsem narazila na jeho knižní předlohu, neváhala jsem ani chvíli. A musím konstatovat, že jak už to bývá, kniha je mnohem lepší. Autorskou je Frances Maysová - Američanka, která propadla kouzlu Itálie natolik, že si tam pořídila dům a ve svých knihách popisuje život v Toskánsku. Kniha připomíná deník, z něhož vzešla, zahrnující pětileté období sžívání se s novou zemí i kulturou

Prázdné místo je vynikající román o přetvářce soudobé společnosti. Město Pagford nedaleko Londýna je rozdělené na dvě části - špinavá Pole s nepřizpůsobivými občany, feťáky, nepořádkem a na druhé straně krásný, čistý a spořádaný Pagford. A nebo ne? Rowlingová zalidnila městečko velkou spoustou postav, ale brzy se čtenářům přestanou plést, každý z nich nese specifické vlastnosti a vlastní tíhu osudu. Po smrti radního Barryho se uvolní křeslo a nastává souboj mezi těmi, kdo chtějí jeho místo nahradit. Ukazuje se, že nikdo z nich nemá čistý štít. Ale to je jen pozadí příběhu. Po přečtení knihy nejspíš budete cítit podivnou tíhu. Rowlingová totiž dokázala, že není rozdíl ve špíně, která je vidět a tou, kterou lidé schovávají za zavřenými dveřmi. Lidé z Polí musí čelit špatné životní situaci, drogovým závislostem, dopouštějí se násilí, ale nejsou o nic horší než zbabělí a přehlížející Pagforďané. Nejsmutnější je, jakého bezpráví se dopouštějí dospělí a to především rodiče na vl

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku. Ikar, 2015. 328 stran. Debut britské autorky Pauly Hawkins, často srovnávaný se Zmizelou od Gillian Flynn a kniha roku 2015. Hlavní myšlenka díla je originální a slibuje zajímavý příběh - představte si, že každý den jezdíte do práce vlakem ve stejnou dobu a na určitém místě vlak pokaždé zastaví, máte čas se dívat z okna a prohlížet si domy u kolejí. Když jste jen trochu všímaví, určitě si časem začnete domýšlet příběhy domů a lidí, kteří v nich bydlí. Kniha je psána formou deníkových zápisů tří žen - Rachel, Anny a Megan. A tři hrdinky jsou propojenější, než se může zdát. Zklamání přichází poměrně brzy, hlavní vypravěčka Rachel označovaná jako "dívka" ve vlaku, je zkrachovalá alkoholička, nezaměstnaná, rozvedená, emocionálně labilní, jejíž chování hraničí se stalkingem. Iritovalo mě, jak iracionálně se chovala, monology se velmi často opakovaly a neposouvaly děj. V napětí je čtenář udržován především kvůli výpadkům paměti, které Rachel zp

Patrik Ouřednik: Europeana (ta Europeana, množina věcí evropské provinience) - Stručné dějiny dvacátého věku. Paseka, 2006. 104 stran. Kniha stojí na pomezí beletrie a esejistiky, je to provokativní, heterogenní pokus jak propojit prvky moderny a postmoderny. Důležitou roli zde hraje kladení otázek. Čtenář je spoluautorem a odpovědi jsou na něm. Důležitá funkce spojky a (kolik vydá jeden kilometr mrtvol na hnojivo a ….). Vždy nějaké vyprávění, hodnocení, jakoby vyprávění z druhé ruky, třetí ruky. Společenská dogmata (A lidé říkali… A psychologové říkali… A filozofové říkali..) Jakoby to bylo vyprávěno jedním dechem. Snaha napsat překotné dějiny. Zrušeny všechny čárky (ve francouzštině). Jak ztvárnit prožitek světa bez Boha ve fiktivních epizodách, dokumentární prvky, historická data, úvahy, parafráze. Tendence k subjektivistickému vnímání času a dějin, fragmentaci a rekompozici časového dění podle ahistorických kritérii, konotací a asociací (modernismus). Diskontinuita, elipsa

Hlavní hrdinkou je stará žena, Ginny, která sama žije v chátrajícím viktoriánském domě svých předků. Zvykla si na život v ústraní a je pro ni šok, když se k ní po sedmačtyřiceti letech vrací mladší sestra Vivien. Ginny zasvětila celý svůj život výzkumu - stejně jako její otec byla uznávaným odborníkem na noční motýly. Nejspíš se pro to narodila, jelikož povahou byla uzavřená, praktická a srovnávala život lidí s chováním motýlů. Zpočátku se na mladší sestru těší, třebaže tím naruší její pečlivě vybudované návyky - všechny dveře by měly být zavřené, do čaje minimum mléka a nejprve nahřát porcelán, neustále kontrolovat kolik je hodin... Ale energická Vivien brzy začne Ginny mluvit do vzpomínek až natolik, že se Ginny rozhodne pro radikální řešení. Kniha je členěna na poměrně krátké kapitoly, ve kterých se střídá retrospekce s přítomností. Vědkyně chronologicky vzpomíná na dětství prožité v sídle se sestrou, na dobrodružné výpravy, školní léta. Vzpomíná na maminku Maud, která ji učila

Noetická trilogie, jejíž jednotlivé díly mají ilustrovat tezi, že poznání druhého člověka i sama sebe je téměř nemožné a je jedno, z jaké strany se díváme. Jde o to, kdo se dívá a občas se do toho pohledu připlete i barevná mýdlová bublina... Díla vycházela samostatně v Lidových novinách v letech 1932 až 1934. A také je lze samostatně číst, jelikož romány nemají společné téma, ani děje. Trilogii spojují filozofické myšlenky a závěry. Projevuje se v ní jeho humanismus, soucit s člověkem. Hordubal Hordubal byl kritikem F. X. Šaldou oceněn jako krásná balada v próze a spojen s Olbrachtovým románem Nikola Šuhaj loupěžník. Oba spojuje Podkarpatská Rus a žánrový charakter. Předlohou byl Čapkovi skutečný případ otištěný v Lidových novinách 14. října 1932. Hordubal- vážný a smutný hrdina. Chodí klátivě a těžce. Netypický, ale dobrý. Několikeré nazírání na osud Hordubalův vyúsťuje v závěru v poznání, že Hordubalovo srdce, dobré lidské srdce horala se ztratilo - zůstalo nepoznáno

V populární kultuře Postava Petera Pana je nesmrtelná, ožívá opakovaně. Příběhy Petera Pana byly zfilmovány, vznikly i animované filmy ve společnosti Disney. První hollywoodské pokusy o převedení postavy Petera Pana na plátno byly zaznamenány již ve 20. letech 20. století. Postavu Petera Pana hrály téměř vždy herečky, jednou z nich byla i Mia Farrow. Jaký je důvod tohoto obsazení napříč pohlavím? Mnozí kritici Barrieho díla se snažili tyto důvody vysvětlit. Nejčastěji se objevuje teorie, že tak Barrie obešel Britské právo. Bavíme se o začátku 20. století a v té době bylo nezákonné, aby od deváté hodiny večerní stály děti na jevišti. Obsazení dospělé ženy jako Petra znamenalo, že ostatní dětské role budou měřeny podle její výšky, což umožnilo starším dětem hrát mladší role. Jiní odborníci tvrdili, že role Petra Pana byla natolik složitá, že by ji dítě nezvládlo. Nicméně jako nejlogičtější důvod se jeví fakt, že hlavní mužskou roli v pantomimě vždy hrála žena. Stejně tak mladšího z We