Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Kdybych měla knihu shrnout do pěti vět:
Kdysi dávno na jednom opuštěném ostrově žily v sirotčinci velmi podivné děti.
Čekejte trochu tajemna, rozervané hrdiny a atmosféru jako z románů Agathy Christie.
Dobové fotografie vás popadnou za ruku a vtáhnou do zvláštního černobílého světa.
Není to klasický horor, spíš pohádka pro dospělé, při které ale mrazí v zádech.

Prvotina Ransoma Riggse Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti se zdařila a lze předpokládat, že se brzy dočkáme pokračování.

Sirotčinec má nádherný přebal, který dokáže na první pohled zaujmout. V tom tkví většina úspěchu.
Hlavní hrdina, šestnáctiletý Jacob je neoblíbený, podivný kluk bez přátel. Vlastně na něm není zajímavého vůbec nic ani pro čtenáře, který by mu měl fandit. Je nemastný, neslaný. Najde svého dědu (který je mimochodem taky bláznivý) těsně před smrtí a dozví se, že příběhy o podivných dětech, které mu vyprávěl jako malému, nejsou tak úplně vymyšlené. Rozhodne se s otcem odjet na vzdálený ostrov u břehů Walesu, aby tomu celému přišel na kloub.
Přiznám se, že jsem čekala něco o dost strašidelnějšího. Sirotčinec je spíš počtení pro náctileté, kteří to autorovi ještě budou "žrát". Ale abych nebyla jen kritická, byly tam i pěkné momenty.
Cestování smyčkami, to bylo pěkně napsané.
Podivné děti, které stále žijí (to musím prozradit) jsou nádherně vykreslené a některé si zamilujete daleko víc, než hlavního hrdinu. Navíc vždycky po popisu některého z obyvatel sirotčince, následuje jeho fotografie. A ty jsou pomalu lepší, než děj knihy.

A konec? Uspěchaný a odkazující k druhému dílu, který bude. Ale už od třetí čtvrtiny kniha ztratila šmrnc a já ji četla spíš ze setrvačnosti.
Možná měl autor prozradit tajemství domu trochu později. A udělat to celé temnější. Kéž by.
Hodnocení: 3 z 5.

Ransom Riggs: Sirotčines slečny Peregrinové pro podivné děti. Jota, 2012. 358 stran.