Zasejřeně dobrej příběh (Stephen King: Lisey a její příběh)

„ ‚Protože příběhy, to je moje práce. … Lovím je z tůně. Vyprávěl jsem ti o tůni, že?‘
‚Ano, Scotte. Kam všichni chodíme pít.‘
‚Jo. A rozhazovat sítě. Někteří opravdu stateční rybáři - Austenové, Dostojevští, Faulknerové - dokonce vyrazí na člunech a pustí se až tam, kde plují velké kusy, ale ta tůň je zrádná. Je větší, než vypadá, je hlubší, než kdokoli odhadne, a mění vzhled, zvlášť po setmění.‘ “

King píše o něčem zcela novém - žádní upíři, šílenci nebo monstra, ale manželství a tajný svět, který si v něm lidé budují. A také tajemství, která zůstávají i po čtvrtstoletí stráveném v jedné posteli. Lisey a její příběh je v jádru příběhem o lásce -  vášnivé, něžné, smutné, drsné a nekonečné.
Lisey Landonová je už dva roky vdova po slavném spisovateli Scottu Landonovi. Konečně se rozhodne přetřídit pozůstalost v jeho pracovně. Zaskočí ji, s jakou silou se k ní začnou vracet vzpomínky, o kterých roky neměla ponětí. A vydá se na cestu, kterou pro ni Scott před smrtí nachystal.

Hned zkraje vás možná King trochu nasejří, když vám předhodí pár šťavnatých návnad. Bude vám před obličejem mávat dobrůtkami, nechá vás je olíznout, očichat, ale pak je strčí zase do kapsy a řekne: jen si počkej, všechno se dozvíš. Jen dobrý čtenář přemůže chuť vztekle zavrčet a bude číst dál. Ale nebojte se, trvalo jen 150 stran, než jsem začala tužkou podtrhávat úlovky z jazykové tůně.

Román je kompozičně propracovaný a v jednu chvíli se tu propojují dokonce tři časové roviny.
Lisey se utápí ve vzpomínkách na zesnulého manžela a zjišťuje, že spoustu toho svinstva prostě vytěsnila, aby se tak chránila sama před sebou.
„Napadlo ji, že s něčím podobným se možná musejí potýkat váleční veteráni. Tohle byla jenom její bitva, ale
(ne, Lisey)
‚Nech toho‘ zašeptala a odstrčila talíř
(ne, milunko)
prudce od sebe. Kriste pane, že má ale chuť
(víš to moc dobře)
na cigáro.“
Rozhodne se strhnout mosty a vydat se po nápovědách, které ji Scott zanechal a dozvědět se pravdu. Proč? Do dopihele neví, ale už chce mít klid od všeho toho vyzvánění kvůli fréziím. 

Na své cestě bude muset čelit nejen psychopatovi, který touží po dosud nevydaných knihách Scotta Landona, sebevražedným sklonům vlastní sestry a pitomým řečem dalších dvou, ale i opravdu bolavým vzpomínkám na mrtvého muže, na to, jak ho jednou na poslední chvíli vytáhla ze spárů toho dlouhána, ale podruhé už to nestihla. Bude čelit šílenství rodu Landonů, chechtákům z Bájodolí a nakonec i … (mlč už!)

Není to první román Stephena Kinga o spisovateli (zkuste si přečíst Misery, Osvícení, Pytel kostí nebo Temnou půli). Tvrdí, že nejlepší romanopisci píšou o tom, co znají. A to má sakra pravdu.
King v jednom rozhovoru řekl, že i přes očividnou podobnost s jeho životem nesmíme brát román jako portrét jeho manželství. Každopádně Kingovi fanoušci dobře ví, na čem psával své první povídky. I to, že má u psaní šíleně nahlas puštěnou hudbu. Lisey a její příběh je možná i určitou formou vypořádání s frustrací z nabubřelých akademiků.

„Měla pocit, že tam není nic zajímavého. Ani v zásuvkách, ani v kartotékách, ani na harddiscích počítače. No, možná nějaké perličky pro ty nejdivočejší Inkunky, sběratele a akademiky, kteří se udržují na svých pozicích hlavně tím, že v obskurních žurnálech, které vydává každý z nich, zkoumají literární obdobu špíny z pupku; ambiciózní, přemoudřelé hlupáky, kteří ztratili kontakt s tím, k čemu knihy a čtení vlastně slouží, a spokojí se s doživotním mlácení prázdné slámy v nabubřelých textech dunících prázdnotou, zato opatřených bohatým poznámkovým aparátem.“

Co Kinga inspirovalo k sepsání Lisey a jejího příběhu jsem se dočetla v knize Stephen King: Čtyřicet let hrůzy. Život a dílo krále hororu. Když se v nemocnici zotavoval se setkání s kapotou dodávky, Tabitha (manželka) mu uklidila pracovnu. Po propuštění domů ho varovala, aby do pracovny raději ani nechodil. Knihy měl v krabicích, koberce srolované, nábytek odvezený. Napadlo ho, že tak by to vypadalo, kdyby umřel. Takhle to bude vypadat, až umře. A někdo bude muset přebrat všechny papíry, uspořádat je… A co kdyby chtěl někdo ty papíry ukrást a začal by Tabithu obtěžovat? A tak vznikla Lisey a její příběh.

Hodnocení: 95 %

Sakra, King si osedlal koně a zatímco mu rádio vyřvávalo ty největší rockové pecky (nebo tentokrát možná i trochu country), sepsal skvělej příběh o manželství, psaní a jiných světech. To, že je králem hororu každý ví, ale je i králem psaní jako řemesla (protože tak o tom mluví - jako o řemesle). O
bubáky nebudete ochuzeni úplně - Scott má pořádně temnou minulost, ve které pár famagorů bude.
Pochválit musím i font použitý na obalu brožovaného vydání - konečně žádná kýčovitá krvavá písmena. A velký potlesk pro mistryni překladu Lindu Bartoškovou, která nejspíš stojí v té tůni hned vedle sai Kinga.

Příběh Lisey mě dojal, dostal a zcela pohltil. Dokázala jsem si na knihu našetřit pár minut i čtyřikrát denně. Četla jsem za chůze z města a chodila pozdě spát. Takže jestli rádi taháte knížky všude s sebou, Lisey a její příběh je to pravé čtení pro vás.

Za recenzní výtisk musím moc poděkovat nakladatelství Beta, kde ji můžete zakoupit. Ačkoli jsem knihu už měla v ruce třikrát (napoprvé jsem byla mezi těmi, kteří to po padesáti stranách vzdali, napodruhé jsem ji dočetla a napotřetí ji velebím do nebe a byla bych se nechala i tetovat). Potřebovala jsem do ní dozrát. Říká se, že do třetice všeho dobrého, takže díky posílám do Bety.

Stephen King: Lisey a její příběh. Beta-Dobrovský, Praha, 2019. 2. vydání.

Nakonec je tu pro vás ještě pár perliček z tůně, kam všichni chodíme pít.

„Moc tě miluju na to, abych ti lhal, Lisey. Miluju tě vším, co považuju za srdce. Mám podezření, že taková totální láska se časem stane pro ženu břemenem, ale jinou lásku dát neumím.“

„Není divu, že se zcvokli, když věděli, že hned vedle našeho světa je jiný svět… a stěna mezi nimi je tak tenká…“

„Ty nevíš, jaké to je. Já mám za sebou dětství, kdy jsem byl jenom… kdy jsem byl jedna věc. Posledních šest let jsem další věc. Sice lepší, ale stejně, pro většinu lidí tady a na pittsburské univerzitě není Scott Landon zhola nic, jenom… posvátný jukebox. Vhodíš do něj pár babek a vypadne zasejřený příběh.“

Darda! Konec!