Karin knihomolka

„Bez emocí jsem zamířil k mrtvé věci, na níž hmyz pořádal svůj banket hříchu, kterému jako obvykle vládly obžerství a chtíč.“ Zakhar, chlapec odložen na prahu sirotčince a „opečováván“ otcem představeným nepatřičným způsobem se dostává do učení čaroděje Azarova. Po tři roky mu byl po ruce a zároveň se ho stranil a spoustu času věnoval samostudiu... Dokud mu cestu nezkřížil démon. Hlavní antihrdina je dost netradiční, plný rozporů a vnitřních démonů. Chlapec, který vyrůstal bez rodičů a bez lásky. Otec Horin a jeho velké ruce v něm vypěstoval fóbii z fyzického kontaktu. Byl přemýšlivý, ambiciózní a zkažený.  Přiznám se, že se mi hlavní hrdina dostal pod kůži a otevřel některé staré rány nebo chcete-li dveře, které měly zůstat zavřené. O to víc se mě celý příběh dotkl a dokonce přivodil nejednu noční můru . Na hraně temnoty se odehrává ve stejném universu jako prvotina autorů Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. „Zvláštní pocit, slyšet plynout zrnka z přesýpacích hodin ...

Vtipné čtení o šílené cestě Francií po stopách nejfamóznějších jídel. Na kole! Autorka přespávala pod stanem nebo v nejlevnějších motelech, aby si za ušetřené peníze dopřála opravdu kvalitní jídlo. Je to skvělá sonda nejen do francouzské kuchyně, ale i mentality. „V nabídce je několik sezonních specialit - crêpe s divokým chřestem, vepřovou krkovicí z místního chovu a parmazánem, s plžem, pyré z hlíz krabilice a chřestu - navíc ke standardnímu jídelníčku, na kterém je 48 položek, od hemenexu až po mořské řasy a hřebenatky. Začínám panikařit, stejně jako když jsem byla konfrontována se všemi těmi ústřicemi a chvíli koketuji s myšlenkou, že bych si pod záminkou výzkumu objednala všechno.“

Růžová vila, ty nejlepší čokoládové pralinky a krabička ukrývající rodinná tajemství. Zámek, červen 2020 Poslední dobou mám pocit, že se nedokážu pořádně uvolnit, že nemám čas odpočívat a tak jsem sáhla po románu, který sliboval příběh několika generací žen, jejichž životy poznamenala doba, do které se narodily a především světové války. Přiznám se, že jsem si moc neodpočinula, protože jsem nějakých tři sta šedesát stran přečetla na tři zátahy, z nichž ten poslední končil asi třicet minut před půlnocí.  Nemohla jsem ji odložit. Prostě nemohla. Tak nějak by asi vypadal můj deníkový záznam týkající se knihy Růže a čokoláda. Anna po dědečkovi zdědila nejen nádhernou vilu, kterou nákladně spravila, ale i mimořádné nadání tvořit z čokolády malé zázraky . Vlastní v Drážďanech dvě čokoládovny a zbytek volného času věnovala osázení zahrady u vily. Zatoužila si splnit přání a nasázet do hlíny stovky růží, jako tomu bývalo dřív. Život jí změnila kovová krabička , ktero...

Je to tak skvělé proto, že Lednická píše o tom, co zná. „Strnulost netrvá dlouho. Barbora ví, že jednou se pravdu stejně dozvědět musí, a tak pevně semkne rty, zhluboka se nadechne a pokračuje dál, teď už však raději s pohledem upřeným na špičky bot. Není přece nutné myslet hned na nejhorší! Pawel s Karlem mohli jenom uvíznout pod zemí, můžou být nahoře a pomáhat zraněným, můžou být sami zranění… Dokud nevyšlape ten zatracený kopec a nezeptá se, nemá smysl o ničem přemýšlet. Modlit se, to jediné smysl má. A jít co nejrychleji.“ Barbora, Ludwík, Julka, Barka - hlavní hrdinové, jejichž propletené  osudy sledujeme téměř třicet let . Barbořin příběh začíná v roce 1894 během solné pouti, na kterou se vydala po boku dalších žen z Karwiné, navíc ještě s jedním dítětem v břiše a dalšími dvěma po boku. Ačkoli jí to stojí nemálo sil, podaří se jí pouť dokončit. Je to silná žena uvyklá drsnému životu v hornickém kraji. S lecčím se popasuje a nestěžuje si. Pak jí ale důlní ne...

Hříšní světci jeden čas rozhýbaly bookstagramerské vody a četli je snad všichni . Tedy až na ty z nás, kteří, jakmile je poprask kolem nějaké knihy příliš velký, ji okatě ignorují a přečtou si ji, až vášně kolem opadnou. Ale úplně volné mi to nebylo, jen bylo tolik jiných knih, které jsem právě musela číst a kupovat, že se na Hříšné světce dostalo až teď. Hříšní světci mají dva hlavní hrdiny , kteří se ve vyprávění střídají a pochopitelně stojí na opačných stranách barikády. Doslova. Kaljazin a Tranavie proti sobě stojí v příliš dlouho trvající válce, která ničí obě země. Naďa je poslední ze svatodějů - lidí vyvolených bohy. Je vychovávána v klášteře, kde jí učí pokoře, úctě a také, vzhledem k probíhající válce, základům boje a magie. Naděžda totiž umí mluvit s bohy, kteří jí propůjčují své schopnosti. Serafín je tranaviánský princ , ale do zhýčkanosti má daleko. Je válka a on většinu času tráví po boku svých jednotek na bitevním poli. I on je obdařen magickými schopnostmi, ale ...

Tentokrát začnu netradičně, a to zkopírovanou anotací, protože ta skvěle vypovídá o obsahu knihy. „ Rozmarní bohové usedli opět ke stolu, aby rozehráli další ze svých tragikomických her. Osudy tří smrtelníků se nečekaně protnou na území Danrijského království. Jedné z největších říší v západní části Estellského kontinentu, kde vedle sebe po dlouhá staletí žijí lidé, nelidé i bytosti, pro něž v dnešním jazyce již nemám e jmen. Pipin, prostoduchý elfí kouzelník, odchází s důležitým posláním do drsného světa, rozprostírajícího se za hranicemi rodné vesnice. Cestou potkává Eiri, zlodějku toužící zažít opravdové dobrodružství a Sebase, hraničáře ženoucího se pouze za pomstou a penězi. Nesourodá trojice dostává nabídku, která se prostě neodmítá. Blyštivé zlaťáky jsou koneckonců nejenom potěchou oka všech hrabivců, ale je jich zapotřebí i pro každodenní přežití. Získat je, už tak snadné ovšem není a čím více po nich srdce jednoho prahne, tím vyšší cenu za to musí zaplatit. Nevyzpytate...

Většina českých bookstagramerů zná Aleše Novotného nejen díky jeho románové prvotině Pamatuj na smrt ( recenze ), ale i proto, že aktivně sleduje knižní komunitu a na oplátku podporuje instagramové knihomoly.  Aleš Novotný  (*1990) se psaní věnuje od třinácti let a románová prvotina mladého autora z jižní Moravy nese název  Pamatuj na smrt   (Yoli, 2019).  Sklízí jedno nadšené hodnocení za druhým, na Databázi knih má stabilně přes 90 %, a na konci ledna si čtenáři dokonce vyžádali dotisk. Zeptali jsme se ho na romány, které teprve připravuje i na to, jestli při psaní pije víno. Celý mnou vedený rozhovor si můžete přečíst na kulturním portálu Chrudimka.cz .