Karin knihomolka

 „Tohle mě dorazilo - ne pohled na mý dítě s rozpáraným hrdlem ležící v márnici, ne Calův hlas u mý postele, ale laskavost od vlastní máti. Projel mnou pocit hanby. Hnusilo se mi, že jsem k pláči potřebovala útěchu od mámy. Naklonila se ke mně a já se jí schoulila do klína. Zabořila jsem obličej do jejích špinavejch džínů.“ S Eve Taggertovou se život nemazlil – vyrůstala v přívěsu s matkou, která fetovala, chlastala, střídala chlapy a stačilo málo, aby dětem jedna přilítla. Jedinej spojenec, kterýho Evie měla, byl její brácha Cal. Z toho vyrostl policajt a ona v -nácti stala svobodnu matkou a později servírkou v bistru. Myslela si, že se z nuzného života vymanila, ale někdo její teprve dvanáctiletou dceru někdo zavraždil . A Eve se rozhodne uplatnit zákon oko za oko.

Sbírka básní, podivné poslední přání, duchové zesnulých, zchudlé panství a příběh o  lásce až za hrob. Kris Waldherr: Ztracená historie snů. Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., Praha, 2020. Tentokrát nebude úplně snadné převyprávět úvod Ztracené historie snů , protože šlo o spletitý příběh plný tajemství , postupně odkrývaných lží a touhy. Robert se živí jako portrétista mrtvých , dřív byl akademik, ale po smrti milované ženy se stáhl z univerzitního života. Přijde mu dopis, ve kterém ho bratr žádá, aby přijel vyfotografovat jejich zesnulého bratrance , známého básníka. Poslední básníkovo přání má však háček: přeje si být pochován vedle své ženy a múzy Ady a jejich dcerky ve skleněné hrobce, kterou pro ně nechal zbudovat. Robert se vydává i s rakví na dlouhou cestu na Wealdovské vřesoviště, kde potkává Isabelle (neteř básníkovy zesnulé ženy) a několik služebných. A k jeho překvapení ho dáma odmítá do hrobky vpustit.

Van life je fenoménem posledních několika let. Znamená to opustit svoji komfortní zónu a žít na pár metrech čtverečních, co má kola. A taky to znamená téměř nekonečnou svobodu . Život v dodávce  jen na Facebooku sleduje přes 7 000 lidí a já jsem úplnou náhodou zjistila, že ti dva, co projeli za rok Evropu a sever Afriky v dodávce, kterou si vlastnoručně předělali na obytnou, jsou z našeho městečka . Takže slovo dalo slovo a vznikl rozhovor nejen o cestách minulých, ale i o dalších plánech a knize, která nedávno vyšla. Mimochodem kniha Život v dodávce - Náš příběh je opravdu hezky udělaná. Pevná vazba, skvělé Forestovy texty, nádherné fotky a Barčiny ilustrace. Poslední část je navíc věnovaná přímo předělávání dodávky, takže je to tak trochu manuál pro všechny, kdo s tím nápadem už nějakou dobu koketují a rádi by si splnili sen. Celý rozhovor si můžete přečíst na kulturním portálu Chrudimka.cz. Foto:  Facebook Život v dodávce .

Joe Hill: Na plný plyn. Beta–Dobrovský, 2020. Joe Hill to rozjel Na plný plyn a na tý mašině s ním seděl chvíli i Stephen King, takže je jasný, že v sedlový brašně byste našli i ušmiknutej palec, zakrvácenej lístek do cirkusu a novou padesátidolarovku. Joe Hill není mezi prozaiky nováček, napsal 14 knih. Například text k velmi populární a Netflixem seriálově zpracované fantasy komiksové sérii  Zámek a klíč . Seriál jsme zkoukli s mužem a oběma se nám líbil jak děj, tak prostředí a výkony herců. Komiks je prý o něco temnější, ale přiznám se, nelíbí se mi kresba.  A teď můžeme jet. Připoutáni? Nejsem si jistá, jestli tahle kára vůbec pásy má...

Řeknu vám to narovinu - oslovil mě kamarád , který provozuje e-shop Ocelové šperky 4U , kde mimochodem najdete pár vážně hezkých kousků, že by potřeboval trochu pomoc. Jelikož vláda kvůli koronaviru zakázala kulturní akce a koncerty, na kterých měl většinou stánek a prodával davům dlouhovlasých metalistů Thorova kladiva a lebky na krk, nastaly zlé čas y. A to nejmenší, co můžu udělat, je vybrat pár pěkných kousků pro knihomoly a ukázat vám je.  Kniha pro knihomoly i fanoušky Kronik prachu .  Nejlepší dárek pro knihomola je samozřejmě kniha. A ta ocelová mu vydrží pěkně dlouho. Nejen, že je moc hezky zpracovaná, ale dá se i otevřít, takže si dovnitř můžete dát  fotku knižního hrdiny (tak si říkám, že by se v tom mém možná hezky vyjímal Rhysand z fantasy série Dvůr trnů a růží Sarah J. Maasové) nebo oblíbený citát. „Fikce je pravda uvnitř lži a pravda o této fikci je jednoduchá: kouzla neexistují.“ Stephen King

King, zdá se, definitivně opustil psaní o strašidlech a zaměřil se na monstra skutečná - lidi. Při psaní Ústavu zrecykloval několik svých oblíbených a osvědčených motivů , což mi vůbec nevadilo. Přiznám se, že z anotace jsem moc moudrá nebyla, protože slibovala něco mezi Žhářkou a To , ale troufám si tvrdit, že Ústav má v sobě i hodně nového . Až mě to samotnou překvapilo.  Na začátku románu  sledujeme bývalého policistu Tima, jak potlouká po státech a náhodou zakotví v jednom městečku... po Lukovi z anotace ani vidu ani slechu, ale hned těch prvních 37 stran je to King s velkým K. Stopování a podivné existence s ním spojené, malé městečko kdesi na konci světa, šerif s basetími tvářemi a na košili skvrnu od kečupu.  Pak konečně potkáme Luka , kluka, co ve dvanácti letech maturuje a chystá se studovat dva obory na MIT. Génius a zároveň i obyčejný kluk , co s kamarády chodí na hřiště nebo si čte. Neznámí lidé ho v noci unesou rovnou z postele a zabijí mu rodiče. Chlape...

Lehké šílenství, které zavládne pokaždé kolem nově vydané knihy australské spisovatelky Darcy Coates, mě nenechalo chladnou. Co na tom všichni mají? Mám příběhy o strašidelných domech ráda (třeba Černý dům od S. Kinga a P. Strauba nebo brilantní román B. Erskinové Dům ozvěn ) a tak se i pro první díl série Duch domu Ashburnů našlo místo v mojí knihovničce.