Když minulost potká budoucnost: Recenze románu Ministerstvo času

 

V nepříliš vzdálené budoucnosti se Britové dostanou k možnosti cestovat časem. Projekt je z pochopitelných důvodů přísně tajný, nikdo nemá sebemenší tušení, co může cestování napříč časem udělat s lidským tělem. Kde ale najít vhodné jedince k testování? V minulosti!

„Druhým důvodem, proč bylo důležité zvolit osoby, které by ve své časové linii zemřely, bylo tedy to, že mohly stejně tak snadno zemřít i v té naší, jako když rybu žijící v hlubinách vytáhnete na mořský břeh. Možná lidská nervová soustava dokáže přečkat jen omezený počet epoch.“

Hlavní hrdinka přijímá lukrativní nabídku práce a stane se jedním z „přemostníků“ – má na starost expata – muže, který přicestoval z minulosti (respektive ho z ní vytáhli, ale kdo by tu slovíčkařil, že?), konkrétně z roku 1847. Jedná se o komandéra Grahama Gorea. Ten dle historických záznamů zemřel během ztracené Franklinovy expedice do Arktidy

Její práce je vlastně „docela jednoduchá“ – pomoc Grahamovi, aby si zvykl na dnešní dobu, sledovat, jak si vede a všechno hlásit nadřízeným. Jenže komandér je okouzlující, vtipný, bystrý... No hádejte, jak to asi dopadne.

Jestli ale čekáte čistě romantický příběh o tom, jak se holka z naší doby zamiluje do chlápka, co přicestoval z minulosti, jste na omylu. Na první pusu si koneckonců počkáte skoro dvě stě stran (to bylo trochu mučení, protože i mě si Graham získal) – autorka toho má totiž na srdci daleko víc.

Kaliane Bradley je britsko-kambodžského původu a do Ministerstva času vepsala kus sama sebe:

Lidé se „smíšenou rasou“ přísně vzato nepatří ani do jednoho z prostorů, z nichž pochází, ale nepatří ani do prostoru „smíšených ras“ – ten termín není moc flexibilní. Dříve jsem si myslívala, že každý člověk „smíšené rasy“ je jako ostrov s obyvatelstvem čítajícím jednu osobu. Možná je to tím, že kambodžská diaspora je v Británii tak malá. Nebo tím, že jsem záměrně chtěla být výjimečná.

Tak, to máme romantickou linku, společenskou linku, trochu toho sci-fi... a aby toho nebylo málo, posledních pár desítek stran je z toho docela solidní thriller. A světě div se, autorce to funguje. Ve chvíli, kdy to zavání tím, že by se čtenář mohl začít nudit, brnkne do strun a překvapí vás tím, jak se to celé zvrtne. Přitom to má hloubku, emoce a fungující postavy.

Hlavní hrdinka a její expat totiž přichází do kontaktu s dalšími expaty z dalších historických epoch a věřte mi, že tady o vtipné situace není nouze. Ani jednou to však nezklouzne k trapnosti. Prostřednictvím historických postav autorka zdařile poukazuje na nešvary i radosti dnešní doby... a když už jsme u té historie, kapitoly jsou tu a tam (samozřejmě ve chvíli, kdy je vyprávění nejnapínavější) proložené pasážemi z Franklinovy expedice. 

Podtrženo, sečteno? 

Milé překvapení. Moc fajn vyvážené odpočinkové čtení. 

A bonus je pak ta náááádherná barevná ořízka! Ta se vážně povedla a já budu doufat, že takových krásek bude postupně přibývat.

Za recenzní výtisk i tentokrát děkuji úžasnému nakladatelství Beta. 

Musím říct, že letos vydávali jeden klenot za druhým. A hned dvě z knih, které vydali, patří do toho nelepšího, co jsem letos přečetla (a že toho nebylo úplně málo). 

Co bych vám doporučila? Kalu od Colina Walshe (jen počítejte s tím, že ji budete muset rozchodit a rozdýchat) a Poklesky maloměsta od K. Jaworowskeho.