Zatraceně dobré Poklesky maloměsta od K. Jaworowskeho

Pod vcelku nenápadnou obálkou najdete brilantně napsaný a vystavěný příběh

Vysvětlím.

Předně – mám fakt ráda dobře napsané postavy. Uvěřitelné. Chybující. Nedokonalé. S pohnutou minulostí. Ostatně proto hltám knížky Stephena Kinga po kilech. A Kenu Jaworovskemu se to v Poklescích maloměsta podařilo navýbornou. 

Dobrovolný hasič Nathan najde při záchraně muže z hořící budovy pytel plný peněz a rozhodne si ho nechat. Na první pohled totiž vypadají jako lístek z tohohle zapadlého pensylvánského města. Jenže život je šprýmař, a co si budem... ty peníze taky bude nejspíš někdo postrádat.

Andy je už nějakou dobu čistý (přestal brát drogy, ale to neznamená, že by na ně neměl chuť) a seká latinu – s partnerkou vychovávají dceru s downovým syndromem. Svět je zalitý sluncem. Alespoň na chvíli. Jenže pak se to všechno strašně pokazí. A Andy prostě odmítá jen tak sedět s rukama v klíně a dělat, že nic neviděl.

A pak je tu zdravotní sestra Callie. Přiznám se, že právě ona mi byla nejsympatičtější. Měla totiž rozštěp. Jizvu na obličeji tak jako já (a hrdinka mé novelky). Ale získala si mě i tou svou nezdolnou povahou – riskuje kariéru, aby splnila poslední přání umírající pacientce.

Teď už asi chápete, že to bude místy i poměrně drsné. Ale to je život. Můžete se tomu poddat, nebo to udělat tak jako hrdinové příběhu – okořenit si to víc než jen špetkou černého humoru... ne, tohle je v tom černém humoru spíš obalené.

„Bylo mi devatenáct a byl jsem neuvěřitelně pitomý, ale to si zas tolik nevyčítám – být v tom věku idiot je normální a ve Filadelfii se to v podstatě vyžadovalo.“

Radost mi udělalo i to, jak se cesty hlavních hrdinů občas protnou, respektive spíš jen o sebe otřou.

K tomu si připočtěte vážně hodně dialogů (autor už má na svědomí pár úspěšných divatelních her) a minimum zbytečných/rušivých popisů, střídání příběhů tří hlavních postav a žádný balast okolo – tohle musí fungovat. A funguje.

Výsledný dojem? ⭐⭐⭐⭐⭐/5

Skutečně napínavý a výtečně napsaný thriller s postavami, které by koneckonců mohly žít svoje vlastní malá dramata i ve vašem sousedství. Je to jedna z těch knih, co si zamilujete od prvních řádků a po přečtení už nebudete stejní. Ještě pár dnů vám budou vířit hlavou otázky... třeba o tom, jak byste se v podobné situaci zachovali vy. A k čemu (všemu) by to tak asi mohlo vést. 

Musím vyzdvihnout i několik vážně silných scén, při kterých jsem tajila dech a doufala, že to dobře dopadne.

„Po návratu z práce jsem našel dům ztichlý. Zavolal jsem na Kate, ale neozvala se. Ještě nikdy jsem nezažil tak těžké ticho. Tehdy jsem to prostě věděl. Postavil jsem na kávu a rozplakal se. V duchu jsem řval na všechny existující bohy a sliboval jim cokoli, jen když Kate vyjde z Angiina pokoje a vyštěkne na mě: „Co tu brečíš, blbče?“. Upíral jsem pohled na zavřené dveře a snažil se je vůlí přimět, aby se otevřely, i když mi bylo jasné, že se to nestane. Bůh na nás dávno zapomněl. Stál jsem na místě, dokud se voda nezačala vařit. Potom jsem sebral odvahu a otevřel dveře do Angiina pokoje.“

Podtrženo, sečteno: jestli hledáte silný a emocionálně nabitý příběh, u kterého se budete bavit od začátku až do konce, můžu vám Poklesky maloměsta vřele doporučit. 

Fakt, tohle chcete číst! 

Tak si pište na TBR list. A já budu doufat, že ten Ken Jaworowski zase brzo něco napíše.

💙 I tentokrát posílám velký dík za recenzní výtisk do nakladatelství Beta. 💙

Mimochodem ten nový ediční plán na druhou polovinu roku 2024 už jste viděli?