Kroniky prachu - něžný příběh pro milovníky knih

Recenze Kroniky prachu

Kdo z vás by také nejraději celé dny proseděl v křesle s šálkem čaje a kvalitní četbou? Animant, hlavní hrdinka Kronik prachu, má to štěstí, že si ten luxus může dopřát. Ze snového světa ji však neustále vytrhává matka a zástup dutohlavých nápadníků, se kterými nemá Animant žádné slitování, protože jí nesahají ani po kotníky. Díky horám přečtených knih je inteligentní, přemýšlivá, ale zároveň nespolečenská a uštěpačná.

„Animant,“ oslovila mě matka a vytrhla mě z děje knihy zpátky do reality. „Já to prostě nechápu. Co ty vlastně chceš?“ dotazovala se a já skepticky povytáhla obočí.

„Chci si v klidu číst, mamá,“ odvětila jsem, ačkoli mi bylo jasné, že to není odpověď na její otázku.

Rozhodne se přijmout nabídku pracovat měsíc v univerzitní knihovně v Londýně, aby unikla matčinu neustálému dohazování a poznala hlavní město. Práce s knihami je pro ni přece jako stvořená a s nerudným vrchním knihovníkem si jistě poradí.

Když počáteční nevraživost mezi panem Reedem a Animant vymizí, nahradí je něžné pocity, pohledy, obavy a chvění. Přiznám se, že jsem se celou druhou polovinu knihy zasněně usmívala. Na takové romanci není nic až tak zvláštního, ale autorka do ní vložila několik zajímavých zvratů a závažnějších témat jako byly tehdejší předsudky vůči Židům, kontrast mezi společenskými třídami nebo postavení žen ve společnosti a jejich (ne)možnost studovat či pracovat.

Hodnocení: 5/5

Užívala jsem si nejen popisy prostředí knihovny a práce knihovnice, ale i období viktoriánské éry, kdy večer obcházeli město lampáři, aby rozsvítili veřejné osvětlení a kdy bylo nemístné odhalit krajku spodničky.

Hlavní hrdinka Kronik prachu Animant byla svéhlavá a nepoddajná, jak už to bývá. Zaujalo mě, jak se během relativně krátké doby díky změně prostředí a novým známostem vyvinula a dospěla.

„Už delší dobu jsem nic nečetla. Něco takového by se mi v mém životě před Londýnem nikdy nemohlo stát. Tenkrát se můj život sestával výhradně z knih. Lidi jsem vnímala jen letmo a byli mi do značné míry ukradení. Celý život jsem prosnila, přesně tak, jak to tvrdila moje matka, a sama jsem si toho nevšimla, protože jsem se nikdy nedívala přes okraj vlastního talíře. A přitom jsem za úzkoprsé považovala všechny ostatní.“

Pan Reed jako by z oka vypadl panu Darcymu z Pýchy a předsudku, ale přesto mě bavil. Chemie mezi hlavními hrdiny byla až hmatatelná a jejich špičkování, urážení, hádky i sbližování bylo kouzelné.

Mám jen jedinou výtku a to ke konci. Na asi dvaceti stranách dojde k hádce mezi Animant a panem Reedem, aby si samozřejmě na konci mohli padnout kolem krku a čtenářky uronit poslední slzy, ale proč autorka jejich odloučení nerozvedla na více stranách, to mi přijde záhadou a závěrečná scéna byla tak strašlivé klišé, až mě rozbrněly zuby.

Přesto můžu Kroniky prachu doporučit i čtenářkám, které se běžně vyžívají spíš ve čtení o ohledávání mrtvol, ale s blížící se zimou se rády zachumlají do deky s čajem a zasní se při čtení o vášnivé knihomolce a nerudném knihovníkovi.

Lin Rina: Kroniky prachu, Praha, Fragment, 2019. 544 stran.