sobota 9. ledna 2021

Kroniky prachu - něžný příběh pro milovníky knih

Recenze Kroniky prachu

Kdo z vás by také nejraději celé dny proseděl v křesle s šálkem čaje a kvalitní četbou? Animant, hlavní hrdinka Kronik prachu, má to štěstí, že si ten luxus může dopřát. Ze snového světa ji však neustále vytrhává matka a zástup dutohlavých nápadníků, se kterými nemá Animant žádné slitování, protože jí nesahají ani po kotníky. Díky horám přečtených knih je inteligentní, přemýšlivá, ale zároveň nespolečenská a uštěpačná.

„Animant,“ oslovila mě matka a vytrhla mě z děje knihy zpátky do reality. „Já to prostě nechápu. Co ty vlastně chceš?“ dotazovala se a já skepticky povytáhla obočí.
„Chci si v klidu číst, mamá,“ odvětila jsem, ačkoli mi bylo jasné, že to není odpověď na její otázku.

Rozhodne se přijmout nabídku pracovat měsíc v univerzitní knihovně v Londýně, aby unikla matčinu neustálému dohazování a poznala hlavní město. Práce s knihami je pro ni přece jako stvořená a s nerudným vrchním knihovníkem si jistě poradí.

Když počáteční nevraživost mezi panem Reedem a Animant vymizí, nahradí je něžné pocity, pohledy, obavy a chvění. Přiznám se, že jsem se celou druhou polovinu knihy zasněně usmívala. Na takové romanci není nic až tak zvláštního, ale autorka do ní vložila několik zajímavých zvratů a závažnějších témat jako byly tehdejší předsudky vůči Židům, kontrast mezi společenskými třídami nebo postavení žen ve společnosti a jejich (ne)možnost studovat či pracovat.

Hodnocení: 5/5

Užívala jsem si nejen popisy prostředí knihovny a práce knihovnice, ale i období viktoriánské éry, kdy večer obcházeli město lampáři, aby rozsvítili veřejné osvětlení a kdy bylo nemístné odhalit krajku spodničky.

Hlavní hrdinka Kronik prachu Animant byla svéhlavá a nepoddajná, jak už to bývá. Zaujalo mě, jak se během relativně krátké doby díky změně prostředí a novým známostem vyvinula a dospěla.

„Už delší dobu jsem nic nečetla. Něco takového by se mi v mém životě před Londýnem nikdy nemohlo stát. Tenkrát se můj život sestával výhradně z knih. Lidi jsem vnímala jen letmo a byli mi do značné míry ukradení. Celý život jsem prosnila, přesně tak, jak to tvrdila moje matka, a sama jsem si toho nevšimla, protože jsem se nikdy nedívala přes okraj vlastního talíře. A přitom jsem za úzkoprsé považovala všechny ostatní.“

Pan Reed jako by z oka vypadl panu Darcymu z Pýchy a předsudku, ale přesto mě bavil. Chemie mezi hlavními hrdiny byla až hmatatelná a jejich špičkování, urážení, hádky i sbližování bylo kouzelné.

Mám jen jedinou výtku a to ke konci. Na asi dvaceti stranách dojde k hádce mezi Animant a panem Reedem, aby si samozřejmě na konci mohli padnout kolem krku a čtenářky uronit poslední slzy, ale proč autorka jejich odloučení nerozvedla na více stranách, to mi přijde záhadou a závěrečná scéna byla tak strašlivé klišé, až mě rozbrněly zuby.

Přesto můžu Kroniky prachu doporučit i čtenářkám, které se běžně vyžívají spíš ve čtení o ohledávání mrtvol, ale s blížící se zimou se rády zachumlají do deky s čajem a zasní se při čtení o vášnivé knihomolce a nerudném knihovníkovi.

Lin Rina: Kroniky prachu, Praha, Fragment, 2019. 544 stran.

2 komentáře:

  1. Tuhle knihu mám už hodně dlouho v plánu si koupit, teď mě to snad donutí víc :)

    OdpovědětVymazat
  2. Mně bohužel Kroniky moc nesedly. Jakože nebylo to špatné, ale přišlo mi to takové...nudné. Asi potřebuji od knih takovou tu hysterii, kdy člověk knihu nemůže odložit, dokud to nedočte :D

    OdpovědětVymazat

Díky za komentář. Sleduj mě i na instagramu, ať ti neunikne žádná novinka.