Baletka, ta tvrdej život má

 

„Tvůj život je zaplivaná skutečnost, zaplivaná svoboda, můžeš všechno, ale nemůžeš nic, jsi v pubertě a nikdo ti neukázal, jak doopravdy na to. Vždycky jdeš na dřeň, hltáš život v extrémních podobách, všechno je přece třeba vyzkoušet, je to jak voňavkovej tester v drogerce, nastříkáš se vším možným jenom proto, že je tu ta možnost, ale nikdy si nic nekoupíš, protože to k životu nepotřebuješ.“

Tak takhle syrový to je čtení. Je fuk, jestli jsi jako malá snila o tom, že jednou budeš baletkou, nebo jimi pohrdáš, protože jsou to podle tebe namyšlený fifleny. Jedna z nich dala dohromady deníkový zápisky a vlastní vzpomínky, aby ti ukázala, že jsi možná viděla jen profesionální úsměv číslo 18, kterej maskuje tu strašnou dřinu a bolest. Abys mohla bejt baletkou, musíš projít téměř vojenským výcvikem, snášet neustálej hlad, krvavý palce a ponižování, ale i to je děsný štěstí, jak se ti snažej vtluct do hlavy.

Miřenka Čechová si svůj sen splnila, i když na to byla moc vysoká, tlustá (podle měřítek profesorů, kteří útlé baletky štípali do kůže a každé pondělí je vážili) a nezkrotná. Věnuje se divadlu, režíruje, učí a Baletky jsou její druhou knihou.

Její próza je sebeironickou zpovědí o životě na taneční konzervatoři v Praze v devadesátejch letech, kdy nebyl problém sehnat perník nebo extázi a víkend trávit po barech, i když je ti teprve šestnáct. 

Du forma mě fakt bavila, protože to mělo najednou o něco naléhavější tón. Krátký kapitolky se věnujou vždycky jednomu tématu a jsou většinou tak akorát na dvojstranu, takže se to čte samo.

Trochu sem se bála, že to bude ufňukaný, ale kdepak. Je to hustý a bylo mi z toho asi trochu zle, takže je mi jasný, že svý holky na balet nedám. Protože za tenhle sen se platí ztrátou vlastní osobnosti...

Hodnocení: 4/5