Devney Perry: Indigo Ridge – Ve stínu hory: tohle spojení romantiky a krimi vás dostane

On je okouzlující, pohledný, nedosažitelný. Ona cizinka, nová velitelka policie ve městě, kde je starostou její dědeček (takže prostor pro drby by tu byl). Potkají se v baru a skončí na zadních sedadlech jeho auta...

A to byla chyba.

O tom, že Devney Perry psát umí, jsem se přesvědčila už u temné romantické série Clifton Forge a podle všeho budou Edenovi velmi podobní. Jen místo motorkářského gangu jde o členy rodiny, která patří k místní honoraci. Ale proč ne, když to funguje.

Mezi velitelkou Willow a Griffinem to jiskří od prvních stránek (doslova) a to hašteření mezi nimi prostě funguje. Táhne je to k sobě a nemá smysl, se tomu bránit (díky bohu za to!). 

Každý, kdo už nějaký ten romantický příběh četl nebo viděl, prostě od poloviny knihy čeká nějaký zvrat – v naprosté většině případů jde o nějakou vlastně úplně pitomou hádku, která od sebe hlavní hrdiny na nějakou dobu rozdělí. A mně udělalo radost, že tohle se tu nekoná. Respektive koná, ale ten svalnatej, drsnej Griffin řekne něco jako: „Promiň. Chápu a respektuju, proč jsi to udělala.“ A to bylo opravdu náramě osvěžující! (Jo, ten kovboj, kterýho si představuju asi jako Henryho Cavila v klobouku, si u mě udělal pár plusových bodů.)

„Mně je u prdele, jestli o mně lidi mluví. Krucinál, mluví o mně furt. Ale nechci, aby mluvili o tobě. Nechci, aby říkali, že máš pletky se mnou a nesoustředíš se na svoji práci. Nebo že náš vztah byl důvodem, proč chtěl táta přijmout tebe. Chci, aby v tobě místní viděli velitelku policie. Schopnou policistku. Ne ženu, která mi zahřívá postel.“

Ale o super zvrat vás autorka neochudí. Kdepak. Dostanete svoji porci dramatu. Pořádnýho.

Detektivní zápletka byla za mě tak akorát. Vraha jsem neodhalila, i když jsem byla blízko. Přesně tak to mám ráda.

„Když jsem došla na vrchol, pomalu jsem se přiblížila k okraji, abych se podívala dolů. Její tělo na ostrých kamnech dole už neleželo, přesto jsem ji tam stále viděla. Její blonďaté vlasy. Ty krví prosáklé šaty. 

Jeden skok. Jeden krok. Víc by nebylo potřeba. Jeden výšlap. Jeden pád.“

Abych jen nechválila – to, co mi vadilo už u Krále, mi vadí i tady: ten ultra moc přeslazený konec. A tady je možná trošku škoda i té obálky – nezaujala.

Podtrženo sečteno, já se opravdu dobře bavila (a nablble usmívala).

Je to tak. Naprostou většinu roku buď čtu, nebo píšu horory, ale párkrát do roka ty mordy a strašení proložím i něčím lehčím. A to mi věřte, že si hodně pečlivě vybírám, co to bude. Tentokrát jsem měla šťastnou ruku.

Jedno odpoledne jsem tak strávila v městečku Quincy a sledovala, jak se vztah Winslow a Griffina vyvíjí. Sakra, já jim to tak přála, že mi vlastně bylo i docela jedno, jestli se podaří rozlousknout případ sebevraždy mladé ženy. Bavili mě. Měli duši. Minulost, která je formovala. Svoje strachy. A oba byli vážně fajn správňáci. Nejen kvůli nim se k sérii určitě vrátím.

Druhý díl s názvem Juniper Hill vychází v prosinci a správně jsem odhadla, že v něm půjde o sbližování mezi Knoxem Edenem (bratrem Griffina) a Memphis.

Už se na něj těším!

Za recenzní výtisk děkuji moc nakladatelství Beta!