Stephen King: Pohádka

 Bylo nebylo…

S Charliem se život nemazlil. Při tragické nehodě přišel o mámu, táta začal pít, aby pak časem přestal, ale ten strach, že to nezvládne, je v chlapci pořád. Svět se mu obrátí nohama ještě jednou – když ve svých sedmnácti potkává Howarda Bowditche, samotáře z domu na vysokém kopci a jeho psa. Na zahradě za domem stojí zamčená kůlna, z níž se linou příšerné zvuky. Pan Bowditch umírá a Charlie zjišťuje, že mu dům odkázal spolu s tajemstvím.

V kůlně je totiž portál do jiného světa. Ten jiný svět je v ohrožení a spolu s ním i ten náš. V paralelním vesmíru jsou honosné paláce s vysokými věžemi, zatuchlé podzemní kobky a magické hodiny, které umějí vrátit čas.

Když se Stephen King rozhodne vyprávět pohádku, je celkem jisté, že se vám dříve nebo později začnou ježit chloupky na rukou. Pamatuju si, jak jsem před nějakými sedmnácti lety poprvé četla Dračí oči a už jen ten obrázek na přebalu byl tak strašidelný, že jsem knížku v noci zavírala do šuplíku. Od té doby jsem těch hororů přečetla kvanta (a pár taky napsala), ale i tak to na mě zapůsobilo – „věc“ v kůlně, vlkouši, noční vojáci, obryně…

„Otočil klíčem, otevřel dveře a namířil revolverem mírně dolů. Čekal jsem, že se z kůlny něco vyřítí, ale to se nestalo. Zahlédl jsem pohyb – něco černého a tenkého. Vzápětí to zmizelo. Pan Bowditch vešel do kůlny a zavřel za sebou dveře.“

Na prvních zhruba dvou set stranách vypráví a buduje příběh tak, jak to umí jen on. Výstižné popisy, detaily, živé dialogy. A vy si říkáte, že už to přece nemůže být lepší. Jenže pak vás zas a znovu (v mém případě snad po osmdesáté) přesvědčí, že umí napsat tak živé a komplexní hrdiny (a to i ty vedlejší), až máte pocit, že jdete po té cestě ze žlutých cihel spolu s nimi.

Jo, přesně tak. Charlie se vydá do jiného světa, protože je to jediný způsob, jak může zachránit svého psa (a taky je děsně zvědavý, co je na druhé straně. No, kdo by nebyl.) Záhy zjistí, že kouzelnou zemi sužuje jakási nákaza, která postupně obyvatele Empisu deformuje, vládne jí šílený král a město, jemuž dřív vládli monarchové, teď obývají vojáci a zdechlá mořská panna v jezírku.

I když víte, že to Charlie všechno zvládne, no jasně, je to přece pohádka, stejně tajíte dech, držíte mu a jeho fence Radar palce a vlastně vůbec netušíte, kam je příští kapitola zavede a čemu všemu budou muset čelit.

Samozřejmě si i v Pohádce pohrál King s odkazy na klasická hororová díla (Lovecraftem počínaje, Bradburym a Stokerem pokračuje a sám sebou končí). Jo, minimálně odkazy na Cuja a Temnou věž jsem tam postřehla. Já jsem tam teda cítila i trochu inspiraci Hunger games, což jsem přijala s povděkem, protože mám tuhle sérii moc ráda.

Co krásně dotváří atmosféru knížky, jsou ilustrace. K lichým kapitolám dodal obrázky Gabriel Rodriguez (jo, to je ten, co kreslí komixy Zámek a klíč od Joe Hilla) a sudé kapitoly kresbou opatřil Nicolas Delort.

„Myslím, že láska má vždycky důvod, ale nenávist prostě někdy jen je.
Takové volné, ničím neomezované zlo.“

Hodnocení: 85 % 🖤🖤🖤🖤🤍

Zase mě dostal. Zase byly večery (a byla jich většina), kdy jsem knížku nedokázala dát z ruky a říkala si: On je fakt fakt dobrej. A i když má Pohádka přes 700 stran, na konci vám stejně poběží hlavou, co asi bylo dál.

Dobrá, jeho starým hororovým románům se to nevyrovná, ale asi to ani není primárním cílem. Z Kinga je starý pán a všichni se nějakým způsobem vyvíjíme, takže tohle beru. Psaní je často nutkavá touha se vyrovnat s něčím, co si v sobě spisovatel řeší. Možná se už King nechce brodit hektolitry krve, ale chce věřit, že jsou i jiné světy než tento. Tohle byla pohádka o přátelství, lásce, odvaze, nemoci a uzdravení a byla plná naděje.

Takže jestli máte rádi Kinga, není nad čím váhat. Jestli jste Kinga ještě nečetli, klidně Pohádkou začněte (a pak si půjčte Dračí oči). A jestli Kinga rádi nemáte... nemáme si co říct.

Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Beta, které vydává (nejen) skvělé romány Stephena Kinga a Joe Hilla.

Stephen King: Pohádka, Beta-Dobrovský, 2023, 728 stran.