„U kávy by se mi hezky povídalo se Smrtěm," říká Petr Bobek.

Mladý autor rád posedí s pábiteli

Petr Bobek se svou prvotinou. Foto ze křtu.

Petr Bobek je knihovníkem v Krajské knihovně Vysočiny a letos mu u nakladatelství Triton vyšla prvotina s názvem Stopem na konec světa, která, jak sám říká, je mnohem víc o lidech na cestách, než o cestách samotných. Položila jsem mu pár otázek a jestli vás zajímá, jak se mu stopovalo z Rožnova pod Radhoštěm, jestli má rozpracovanou novou knihu, s jakou literární postavou by šel na kafe, čtěte dál.

Kniha nese název Stopem na konec světa, ačkoli není ani tak o dalekých cestách jako o cestách duše. Zajímalo by mě, jestli jste vy sám někdy stopoval?

Zhruba ve dvaceti letech jsem byl naočkován knihami Jacka Kerouaca, kde se to stopováním jenom hemží, takže jsem to musel zkusit také. Například v roce 2010 jsem byl na Slovensku, a abych nemusel platit autobus i zpátky, z Rožnova pod Radhoštěm jsem domů vyrazil právě stopem. Přes dvě stě kilometrů během jediného dne. To bylo nezapomenutelné. Myslel jsem, že do oběda budu doma, realita ovšem byla taková, že do sedmi hodin večer jsem se dostal před Bystřici nad Pernštejnem. Byl jsem na pokraji sil a myslel, že tam budu muset někde v lese přespat, protože auta už nezastavovala. Měl jsem ale neskutečné štěstí, rovnající se zázraku – nakonec zastavili dva mladí lidé, kteří jeli až do Tábora, a to přes Havlíčkův Brod, kousek od kterého jsem tehdy bydlel. Takže díky nim jsem se domů za den nakonec dostal.

Proto, že jsem se právě toto putování, stejně jako mnohé další, snažil vnímat i z jiného hlediska, než že jsem pouze někam šel nebo jel, je moje prvotina Stopem na konec světa právě hlavně o lidech, než o samotných cestách. A mimochodem, tuto cestu jsem nedávno zapracoval do nové povídky Putování do srdce Jakuba Šterna, která je součástí mé další plánované sbírky, a která je mimo jiné o tom, že cesta stopem dává člověku svobodu a zároveň velkou pokoru.  

 

Na křtu knihy v Havlíčkově Brodě.

Pracujete v knihovně. Oslovují vás v práci čtenáři a sdělují vám své dojmy ze čtení Stopem na konec světa?

To úplně ne. Pracuji totiž na oddělení, které se stará o venkovské knihovny v našem okrese, takže do kontaktu se čtenáři úplně nepřicházím. Ale od kolegů vím, že kniha se půjčuje a několik reakcí mi sdělili další čtenáři. Nejhezčí pro mě je, když mi řeknou, že knihu přečetli i vícekrát a bavila je – alespoň pro mě je jedním z nejdůležitějších měřítek, když se čtenář ke knize vrátí.

V povídce Dáma na c 1 je hlavní hrdina zaměstnán ve firmě a netuší co je jeho prací. Práce knihovníka byla vaším snem? Stále vás těší?

Těší mě a moc. Nebudu lhát, že jsem od malička snil o tom, že budu knihovník, ale zhruba od sedmnácti let, kdy mě kouzlo literatury začalo pohlcovat naplno, jsem si práci s knížkami představit dokázal. A knihovna je specifické místo, kde tuto představu mohu realizovat. Ovšem není to jen o literatuře – o knihovnách si mnozí myslí, že se tam jen půjčují knížky, ty současné se ale zaměřují i na vzdělávání nebo na to, aby byla místem pro setkávání lidí. Práce knihovníka je tedy rozmanitá a Pankrác Jandůrek, hrdina vámi zmíněné povídky, by tam čas na hraní šachů rozhodně neměl. :-)

Stíháte i číst současnou literaturu? Co vás v poslední době zaujalo?

Číst stíhám a myslím si, že pro člověka, který chce sám psát, je čtení nezbytnost. Takový trénink. Ze současné literatury pak musím zmínit knihy Aleny Mornštajnové, která v České republice dokázala něco neuvěřitelného. Co si budeme povídat, nejprodávanější dnešní tituly jsou spíše odpočinkového nebo akčního charakteru, ona ale ukázala, že strhnout masy čtenářů jde i hodnotnou literaturou. 

Dočetla jsem se, že mezi vaše oblíbené spisovatele patří Bohumil Hrabal, Ota Pavel a Terry Pratchett. Kdybyste mohl strávit hodinku u kávy s jakoukoli knižní postavou, která by to byla a proč právě ona?

Oblíbených postav bude asi víc… Napadá mě, že u kávy by se mi hezky povídalo s Pratchettovým Smrtěm, ale jen pokud by zrovna nebyl ve službě. :-) Věřím, že příjemné posezení by bylo i s donem Quijotem nebo Hrabalovým strýcem Pepinem, mám totiž rád pábitele a postavy, které se nebojí naplno používat fantazii. Spoustu otázek bych měl také na kapitána Nema, a kdyby mě opět popadla touha na stopování, pozval bych na kávu Sala Paradise z knihy Na cestě.

Chystáte se na Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě?

Na veletrh chodím pravidelně a ani letos nevynechám. Pro Havlíčkův Brod je to výjimečná akce a moc se těším. Tentokrát pro mě bude navíc speciální, protože zde budu mít v pátek 11. října od 17 hodin v prostoru PEN autorské čtení. Na to bych chtěl všechny co nejsrdečněji pozvat. Přečtu povídky ze Stopem na konec světa a pokud to stihnu, i nějaké nové a dosud nevydané texty.

Pokud se budete na podzim také toulat po Havlíčkově Brodě během knižního veletrhu, zastavte se také na autorském čtení Petra Bobka a nechte si knihu podepsat. A jestli vás zajímá, jak se kniha líbila mně, přečtěte si recenzi.